Děti a já
Po poslední návštěvě v Ostravě jsme si říkali, žebychom měli teď do Ostravy jezdit častěji, a výjimečně nezůstalo u slov –vyrážíme zas.Cesta vlakem opět v naprosté pohodě, Tonda kouká z okna,laškuje se spolucestujícími a je spokojený. Kdybych se tak ještě já zbavila té příšernécestovní neurózy (co když nebude dostatečně prázdné kupé, co když budeme musetmít Tondu pořád na klíně, co když bude plakat…).
V Ostravě jako obvyklefull service, velké nadšení z Toníčka, v sobotu se dokonce shodouokolností schází celá rodina – v bytě je nás 12 lidí, všichni mluví, Tondajde z ruky do ruky prostě klasická rodinná idyla… Jinak vycházky s kočárem, spícího Tondu jsme cestou představili dalším příbuzným a jinak jsme celkem nic nedělali a prarodiče si užívali vnoučka. Vraceli jsme se v pondělí,aby nebyl tak plný vlak...
Od rána hypnotizuju oblohu, kdy začne pršet, abych nemusela jít běhat. Nakonec se cosi mírného spustí, ale táta přichází plný optimizmu a jarní nálady a já musím uznat, že je venku i tak pěkně. Chvílema mží, vzduch krásně voní hlínou, ptáci i tak zpívají, prostě opravdu taková předzvěst jara. Táta přebírá Toníčka a já se nakonec přeci jen rozhoduju vyrazit běhat. Prostě jsem nenašla sama před sebou dostatečnou výmluvu: doma není na práci nic, co bych nemohla dělat s Tondou (a dokonale uklizený byt pro mě asi holt nikdy nebude priorita), akutně nevyspalá taky nejsem, takže nezbývá než vyrazit. Taky si říkám, že mám-li každý týden luxus opušťáku, měla bych ten čas využít nějak inteligentně, za což úklid, válení se doma nebo běhání po obchodech rozhodně nepovažuju…
Táta mi ordinuje
krátký okruh, ať se nezničím, jako minule. Ještě cestou k altánku jsem
přesvědčená, že to bude krátký okruh, ale jak jsem se přehoupla přes nejvyšší
bod trasy, tak mi zase otrnulo a že bych si to prodloužit mohla. Nicméně
okolnosti mě přinutily vrátit se ke krátké variantě – pod tíhou mateřských
povinností mi ruplo levé ramínko od podprsenky. Výrobci by u podprsenek neměli udávat jen
obvod a velikost košíčků, ale hodila by se i nosnost. Na vyhlídce tedy otáčím a
držíc si ramínko od podprdy tak, aby se prso při běhu neutrhlo, zatáčím ke Šmukýřce.
Místo delšího okruhu aspoň zkontroluju tátu a Tondu na obědě v hospodě, nechám
se pozvat na malé pivo a tátovi ujím kousek skvělé svíčkové.
13.3.2011
Tondovi jsou už skoro 4 měsíce, ale já večer pořád okouzleně hledím do postýlky. Ne že by byl úplný anděl, taky si umí zakřičet, ale vlastně jsem strašně překvapená, jak dobře nám to spolu jde. Říkám tedy já, Tonda se zatím vyjádřit neumí, ale snad není nespokojen. Porod mé kamarádky mě zase přivedl zpět k tomu, jak se to všechno semlelo. Dojímám se nad fotkami, vzpomínám, jako by to bylo nějak hrozně dávno. Nějak nemůžu uvěřit, že byl Toníček tak malý, že jsme ho koupali v umyvadle a že za tu dobu už dorostl do oblečení, které jsem před tím schovala do krabice s tím, že to je přece absurdně veliké.
Snažím se tvářit, jak to mám všechno těžce na háku, ale
pravda je taková, milý deníčku, že jsem pořád ještě z toho všeho u
vytržení. Na Tondu stále fascinovaně hledím a v sobotu jsem se rozplakala,
když Míša hrál Toníčkovi na kytaru Janouškovy Anděly štěstí a Tonda na něj
blaženě hleděl, kopal nohama, máchal rukama, vískal a doprovázel ho na
hrazdičku. Asi je to klišé, ale mě to pořád připadá jako totální zázrak a Tonda
jako úžasnej dárek. Z každého jeho úsměvu jsem celá poprděná, miluju jeho
nahatý zadek v mé ruce, když ho přenáším do vany, hrozně mě baví jeho
zvídavý výraz, když pozoruje svět z něčího ramene a z představy, že
ho musím chránit od všeho zlého ve světě a že z něj musíme vychovat
dobrého člověka, je mi až mdlo. Nevíte někdo, jak se to dělá? Prostě se občas dojmu, no...
Dle očekávání jsem dneska málem nevstala z postele. Ale co bych pro ten pocit hrdinství neudělala.
10.3.2011
Hrdinka: během svého opušťáku jsem šla běhat!!! Uložila jsem si jen zkrácený okruh - od altánku rovnou na vyhlídku, ale tam jsem zpychla, že se mi běží dobře a místo abych se vrátila, jsem pokračovala na Vidouli ke koňům, kde jsem to tedy konečně otočila. A to už bylo skoro moc… Málem jsem doma nevyšla schody. Ale čekala jsem to horší, takže celkem spokojenost (čas jsem si radši neměřila).
Odpoledne jsem si hrála na emancipovanou matku a vyrazili
jsme autem za Adélou a Zuzankou do Radotína. Autem proto, že jsme to vzali přes
Slivenec, kde jsme si vyzvedli na Aukru zakoupené lehátko. Do Slivence jsem
podle mapy trefila, posléze i do Radotína a tam mi stačilo odbočku
k Langrům minout jen dvakrát a už jsem se chytla. Tonda tentokrát sice nebyl
moc reklamní, moc nepomohl ani kočárek, zato netradičně odpadl po návratu
z vycházky. Všechny cesty autem ale zvládl bez problémů, já jsem se
utvrdila, že ještě stále umím řídit a na závěr jsem dokázala i zajet do garáže.
Takže velmi úspěšný a osvěžující den.
Emancipace a pocit, že už jsem velká holka, je sice pěkný, ale cestování autem s dítětem je opruz: auto z garáže, rozebrat a naložit kočár, nezapomenout fusak, ukurtovat dítě do sedačky a sedačku se řvoucím Tondou do auta, atd. Myslím, že než vyrazíme autem, už bychom byli autobusem u Anděla. Příště už naštěstí pojedu městskou.
2.3.2011
Návštěva v Arnice. Bylo to moc fajn, několik nových tváří, Toníček se líbil. A já byla ráda, že už tam nejsem. Úplně se mi udělalo zle při představě, že bych měla zase každý měsíc řešit, jak zaplatit lidi v KC, řešit věčně zpožděné projekty, které vlastně nesnáším a kterým nedokážu dát smysl, že zase řešíme, jak zaplatit lidi z projektů, na kterých se přímo nepodílejí, ale jejichž práce je pro chod organizace i projektů důležitá atd. Celkem by mě bavilo dělat účetnictví, nějaké texty, plány do budoucna, ale vlastně pořád zůstat tak trochu mimo. Zejména mimo zodpovědnost a hlavně žádné podřízené.
Také se uvolnilo místo výkonné ředitelky na Zeleném kruhu. Ten mě vždycky lákal, to místo by se mi i líbilo, ale bylo by to zase to samé jako v Arnice – projekty, fundraising, těžko financovatelné aktivity atd. Ale zase práce s organizacemi a méně s veřejností a více politiky. Kdyby to tak šlo se zajištěnými zdroji a bez přísné projektové vazby… Každopádně je to teď jedno. Možná to řeším hrozně dopředu, ale trochu je mi úzko z představy, jak si sháním práci. Chvílemi si představuju, že to prostě nějak půjde a že dostanu práci v nějaké příjemné organizaci s prima lidmi a zkráceným úvazkem, ale pak mě pohltí realita a skepse. No, uvidíme. Frustrace mě nepostihuje moc často a zatím se mi ji celkem úspěšně daří zahnat tím, že si říkám, že to, co teď dělám, je to nejužitečnější, co mohu pro svět i pro sebe udělat. Povíme si za rok...
1.3.2011
Prudký vývojový skok: Tonda se přetočil na bříško (tzn., že se přetočí a ječí, protože to na bříšku nerad), mydlí do zvířátek na kolotoči, na hrazdičku hraje jak na varhany. Dále jsme byli na odběru krve – paní sestřička z toho byla celá špatná, že má odebírat miminko, ale Tonda na nás byl hodnej - píchnutí si ani nevšiml a při ždímání krve z prstu jen tak poplakával.
7.2.2010
Přežili jsme tři dny bez tatínka, který se proháněl po
hřebenech Krušných hor na Spanilce. Naštěstí jsem si zařídila docela dost
programu – návštěvy, shopping s maminkou, návštěva a výlet u Dušků ve St.
Boleslavi… Další meta zdolána – sama autem s Toníčkem. Vzorné dítě:
v autě buď spal, nebo jen tak koukal, a to i v době, kdy jsme
poskakovali v koloně na Jižní spojce.
Jinak se zdá, že hlavičku už zvedá pěkně, takže už je jen tlustej, línej ne. Však ona nám zas doktorka najde něco, co Tonda neumí. Prostě se stále držím hesla „z něčeho bejt nervózní musím“. Také si teď Tonda našel nový ranní prvek: na krmení se mi budí v noci už jen jednou, ale ráno mezi 6 a 7 přidal prvek „zkouška dálkového ovládání“ – začne se budit a halekat a když vstanu, rozsvítím, vezmu si ho z postele, nabídnu prso, tak blaženě usne. Tak na něj chvíli koukám, strčím ho zpátky do postýlky a spíme dál do cca půl osmé až osmé, kdy už to s tou snídaní myslí vážně.
Dneska jsme také byli na velké procházce – stali jsme se pionýry slepých uliček. Prošla jsem přes Vidouli do nového sídliště Botanica (vcelku pěkné bydlení), došla až na konec v naději, že projdu na druhou stranu Vidoule k pekárně a vrátím se cibuleckým lesem. To nevyšlo, takže jsem ještě po několika pokusech dostat se na druhou stranu lesa celá zabahněná vrátila standardní cestou. Ale bylo nádherně, spousta výhledů, takže jsme si to snad oba užili (Tonda chrněl).
Čtvrtek: velký den – velký výlet, jedeme do Ostravy.Logistiku akce řeší celá rodina: já sháním na inzerát použitou autosedačku v Ostravěa úkoluju tchána, aby ji vyzvednul. Celá rodina řeší, kam přišla postýlka, užse málem vyráží pro postýlku na chalupu, příp. se řeší převoz jiné postýlky z FM.Naštěstí se včas do věci vložil švagr, který rodině odhalil, že postýlka jev garáži. Ve čtvrtek jsem od rána nervózní, Míšu honím, že musíme vyrazit.Nakonec jsme na nádraží tak brzo, že to dokonce uznám i já. Smutné zjištění, žeEx 241 Leoš Janáček nedisponuje oddílem pro matky s dětmi. Ne že bychtolik toužila sdílet kupé s nudícími se haranty spolucestujících, alevešel by se tam kočárek. Normálním vagónem kočárek neprojde, ales rozloženým kočárkem už jsme si poradili...
25.1.2011
Nezvolnil - 6,3 kg. Taky by měl lépe zvedat hlavičku – musíme s ním pořádně cvičit na bříšku. Zkrátka Tonda je tlustej a línej. A ještě Toníčka dvě maminky oslovily jako holčičku. Ty dupačky jsou červené, sakra, červené jako Ferrari přece! Den nic moc.
S kojením jsme neměli až tak strašnýproblém, ale jednoduché to nebylo. Rozhodně jsem byla překvapená, že to nejdejaksi „samo“ - přiložím dítě, saje. Z porodnice jsmeodcházeli s Nutrilonem a stříkačkou. A i potom, co se zadařilo, nám ještě chvíli trvalo, než jsme se zbavili všech problémů a začalo to být "na jistotu" (tedy přestala jsem být nervózní, když jsem měla kojit někde mimo domov)...
12.1.2010
Tonda ve společnosti – oblékáme slušivé dupačky s žirafou a vyrážíme do dejvického Café Technica na večírek Nadace VIA. Coby vlastník nejstaršího vína v republice vydraženého na aukci nadace se Toníček na večírku přece musí ukázat, ne? Tonda vzorně chrní v kočáře a potom u dědečka, který ho má jako velice slušivý módní doplněk. Mimochodem, všimli jste si, jak jsou chlapi s dítětem sexy? Já se tedy nemůžu vynadívat jak na svého otce, tak na svého muže, když Toníčka chovají.
Toníček získal i čarodějnické proroctví – prý bude chytrý,
zdravý a bude potřebovat pevnou výchovnou ruku. Tak nevím, jak nám to půjde…
Toníček celou dobu chrněl a samozřejmě se hlady probudil cestou domů v autobuse. Můj táta vystihl situaci řka Tondovi: "Tondo, neřvi, ty máš jenom hlad, ale maminka trpí jako zvíře".
11.1.2010
Dnes jsme otestovali nový režim – táta bude jednou týdně
chodit venčit Tondu a já budu mít na hodinu a půl opušťák. Vyrazila jsem do
víru velkoměsta koupit nějaké oblečení Toníčkovi a třeba i něco pro sebe.
Asi před týdnem jsem Míšovi vyčinila, že dupačky, které koupil, mají rozepínání jen mezi nohama a ne po celé délce až ke krku. Dnes jsem nakupovala v C&A a koupila jsem dvoje krásné dupačky i s tričkem ve slevě za pouhých 150 Kč - no nekup to...! Jaké bylo mé překvapení, že krásné a levné dupačky nejen že nejsou rozepínací až ke krku, ale nejsou rozepínací ani mezi nohama. Polkla jsem svou hrdost a manželovi se přiznala a omluvila se mu za předchozí (a pro jistotu i budoucí) sprdnutí. No nic, snad to půjde vyměnit. A kdyby ne, tak máme sice nepraktické, ale krásné pruhaté dupačky s kočičkou a s medvídkem. Jinak jsem ušetřila 2000 Kč za tu kabelku, co jsem si nekoupila. Nakonec jsem došla k závěru, že teď bude vrcholem mých módních doplňků taška ke kočáru a poblitá plína, a tudíž investice do kabelky je zbytečná.
10.1.2010
První lekce vážné hudby - s Tondou vyrážíme do Motola na pohřeb tety Olgy. Výměna duší, energie zůstávají zachovány. Toníček zase předvádí vzorné miminko, prospí jak obřad, tak rodinný oběd. Hlady se budí až v čekárně u doktora na ortopedii. Je tam opět tolik lidí, že v klidu stihnu nakojit. Nakonec ale nečekáme dlouho, cca půl hodiny, což je pro mě v toleranci. Kyčle jsou v pořádku, tak teď budeme mít na tři měsíce pokoj.
7.1.2010
Kontrola u MUDr. Tonda za 17 dní přibral skoro 1 kg!!! Opět dotaz, zda opravdu jenom kojím. Jinak ok.
28.12.2010
Pod záminkou, že jsem hniloba hnilobná, nás táta vyštval na běžky na Vidouli a sám si tady blbnul s Toníčkem. Moc příjemné.
27.12.2010
Další meta zdolána – celodenní výlet do ZOO. Hujerovi na výletě – my tři, Verča s Jiříkem, Monika s Jirkou a dvěma dětmi a ještě s Jeníkem. No, moc jsme si nepokecali/y. Sraz v 11 byl dost ambiciózní, však také v určenou hodinu byla na místě jen Verča s Jiřanem. V půl dvanácté jsme ji zastihli U Supa popíjející svařák. Zcela výjimečně jsem neměla paniku z toho, že jedeme pozdě - máme přece to čerstvé miminko. A dokonce jsme ani nebyli poslední. Po několika svolávacích a upřesňujících telefonátech (a např. zjištěních, že ZOO má vchody dva) jsme se všichni šťastně shledali a mohli jsme vyrazit. Výlet řídily děti, protože ty měly perfektní přehled, kde je co v ZOO k vidění.
No, my jsme se zase pokusili něco
řídit – s pocitem, že když mi Tonda v kočárku zabrekne, je zralý na
krmení, jsme se odpojili od pelotonu, že jdeme krmit. Připadalo mi to příhodné - poblíž byla restaurace a také jsem to chtěla mít za sebou - stálá nervozita, jak nám to s Tondou dneska půjde... Usadili jsme se tedy na nepohodlných
seslích v občerstvení Gaston a já
na spící dítě vytasila prso v domnění, že si vzpomene. Nevzpomněl, chrněl
dál, zatímco mě samozřejmě začalo prosakovat mé hodobóžové tričko od Ježíška. Nicméně nedá se nic dělat, Tondovi neporučíme, a tak jsme se po obědě nevalné kvality jali stíhat hlavní voj. Sotva jsme
vyrazili, z kočárku hladový řev. Takže jsme zalezli do další hospody a tam
už se krmení zadařilo. Dokonce na první pokus. Potom jsme ještě vyrazili naproti hlavnímu voji, obešli, co se ještě dalo stihnout a k výpravě jsme se připojili v restauraci, aspoň trochu na pokec.
No, ze ZOO jsme toho moc neviděli, s holkama jsem si taky moc nepokecala, ale jinak to byl úspěšný výlet.