Děti a já
24.12.2010
Toníčkovy první Vánoce. Je mu to všechno dost ukradené, ale my si to moc užíváme. Toníček je největší vánoční dárek pro nás všechny.
Odpoledne opouštíme svůj rozbordelený byt a chutě vyrážíme na
Malvazinky. Toníček už tu má nachystanou novou postýlku a za dobu své měsíční
existence byl zřejmě tak hodný, že se Ježíšek málem strhnul… Štědrý večer se moc
povedl, hlavně samozřejmě díky mámě, Toníček byl celou dobu krásně v pohodě, domů nás táta vezl až někdy kolem půlnoci. Perfektní večeře, přiměřeně hlučná rodinná
pohoda u stromečku a tak vůbec to bylo moc fajn.
22.12.2010
Ještě před čtrnácti dny mi jakýkoliv výlet dál než
k doktorce připadal jako sci-fi, nicméně mi otrnulo a s velkými
obavami jsme se dneska vypravili na předvánoční hudební slezinu. Celou cestu mě
Míša musel uklidňovat, že to Toníčkovi nijak neuškodí, když jednou nebude
v devět v posteli, že je mu to dost jedno… A opravdu, na slezině jsme
strávili příjemné dvě hodiny, Tonda celou dobu chrněl a já si užívala
pozornosti.
Marně jsme vymýšleli pro Tondu nějakou kvalitní píseň, napadl nás jen receptářový "Sousedovic Toníček..." :/
21.12.2010
Opět bruslíme k paní doktorce. Toníčka máme rovných 4,5 kg. Už bych sakra mohla přestat být nervózní, jestli prospívá. Ale co, z něčeho být nervózní musím.
20.12.2010
Civil!!! Dneska jsem se poprvé odvážila obléct netěhotenské kalhoty. A šlo to!!! Já su také ščastné.
Další výlet n a Malvazinky na tradiční vánoční rodinnou session zvanou "výměna lahví". Opět sněží a to tak, že bus 137 nejede, protože všechny autobusy stojí v kopci na Malvazinky. Už to chci otočit dom, ale na Malvazinkách na nás čekají další příbuzní, takže táta nelení a jede pro nás vánicí autem. Ověřili jsme, že do instalatérského vozu Ford (con)Fusion se kočárek pohodlně vejde.
Toníčka jsme na Malvazinkách představili dalším příbuzným – Olince a Jirkovi s Bárou. Celou dobu dělal reklamu na miminko – byl vzhůru, ale neplakal. Jirka konstatoval, že to dítě je větší zabiják zábavy než fotky z dovolené. Všichni na něj vytřeštěně hleděli, Toníček si hověl u dědečka, který ho odmítal komukoli půjčit. Ani mě na kojení. Toníček už sice rejdil tlamkou jak divej, ale prý je v pohodě, přece ještě neřve…
Kočky pokračují v obezřetnosti, stále nevědí, co si o tom všem myslet, ale tuší, že svět už nebude jako dřív…
18.12.2010
Toníčkovi jsou rovné čtyři týdny… Slavíme výletem do vánoční Prahy – peklo s kočárem. Asi si na něj budu muset namontovat zvonek. Výlet jsme zvládli za ukázkové 3,5 hodiny a pouze s mírnou panikou, kdy se pan ředitel vzbudí hlady. Ale bylo to hezké. Asi opravdu trochu blbnu – dřív by mě ani nenapadlo se do vánoční Prahy pouštět, letos jsem měla hezký pocit, že jsem přišla mezi lidi. Akorát jsem byla rozčarovaná, že v Týnu ještě nejsou Jesličky. Ale prý tam jsou až na Štědrý večer.
14.12.2010
Pečeme! Naše jsem přesvědčila, že je opravdu jednodušší, když přijedu s kočárkem autobusem, než se skládat do auta. Krom toho je výlet příjemné zpestření. Připadám si taková velká a samostatná…
U našich se Toníček moc nepředvedl – nějak nebyl ve formě, pobrekával, takže u pečení jsem spíš fandila s dítětem u prsa. Uhnětla jsem těsto na pracny a vanilkové rohlíčky, ale pečení zůstalo na tátovi s mámou. Bylo to takové hektické – všichni radili, co Toníčkovi asi chybí, vysvětlení, že miminka občas pláčou, nepomáhalo. Tak snad za rok už to bude ve větším klidu. Míša si nás vyzvedl a raději jsme vyrazili dom.
11.12.2010
Dnes mám termín porodu a Toníčkovi jsou rovné tři týdny… Nějak už si neumím představit, že bych ještě teď měla pupek a při vzpomínce na noci s břichem mě jímá hrůza. Připadá mi to hrozně dávno.
Mám opět horečku, takže celý den pospávám, Míša se stará o Toníka a já vstávám jen na kojení. Holt měl Toníček mlíko trochu převařené. Ale neprotestoval. Jenom to zrušené pečení s tátou mě mrzí – těšila jsem se. Odpoledne Toníčka pod záminkou převzetí rakve na lyže zkontroloval Petr – první nerodinná návštěva…
9.12.2010
Další velký výlet – tentokrát do Kartouzské na ortopedii. Pan doktor je trochu svéráz, s matkami jedná jak s nesvéprávnými, ale jinak nic hrozného, na rozdíl od toho, co se lze dočíst na internetu. Ani jsme dlouho nečekali – cca půl hodiny. Akorát mi přijde opravdu úchylný, že se k němu do ordinace zouvá! Myslím, že návleky by nemusely být tak hrozná investice, nebo by možná stačily dvě rohožky - před čekárnu a před ordinaci. Kromě toho, že s dítětem na ruce je zouvání a obouvání dost dobrodružná až nebezpečná záležitost, tak mi to připadá i poněkud nedůstojné. Ale s tím si pan doktor hlavu neláme.
Čekárny u dětských lékařů jsou vůbec vtipná záležitost. V čekárně sedí dříve naprosto svéprávné osoby, nyní matky rozmlouvající se svými kojenci. Ozývá se tlumené žvatlání a šišlání, několik dětí pláče za neustálého „šššš“ jejich maminek, občas atmosféru zpestří nějaký ten nudící se starší sourozenec.
7.12.2010
3720 g!!! Nebyla to náhoda, opravdu přibírá. K paní doktorce jsem tentokrát zapomněla jenom kartičku s objednáním a potvrzení o pojištění. Cesta opět rallye, já zpocená, ale dítě nevyklopené a spokojené, jak to drncá.
1.12.2010
Brečím už míň. Jenom občas mě přepadá pocit, že se mu dost nevěnuju, resp. jestli zvládnu se mu věnovat, až to bude opravdu vyžadovat.
30.11.2010
Kde se vzalo tvrzení, že kojenecký hovínka nesmrděj???
29.11.2010
Velký výlet k MUDr. – prvně sama s kočárem. Od
včerejšího večera hustě sněží, takže cesta je velká rallye – zvládli jsme to,
dítě jsem nevyklopila, ale jsem zpocená jak myš. Toníkovi je to všechno jedno. Pochvaluju si kočárek - bytelný, terénní a díky stejnému rozvoru obou náprav razím do sněhu pouze dvě stopy. I tak to byla fuška.
3 400 g!!! Přibývá! Dříve nenáviděná kojenecká váha se u
MUDr. se stává mou posedlostí. Tonda sice krásně baští, ale dokud to nevidím na
displeji, nemám klid. Co když mě jenom tak ožužlává? Jak poznám, že pije dost?
Nespí už moc dlouho??? Takže to dobře dopadlo. U paní doktorky jsem trochu za
idiota – nemám podložku (neřekli mi), ale ani plínu, ubrousky, prostě základní
příslušenství k dítěti. Však se to naučím a hlavně, že jsem nezapomněla
dítě (pravila paní doktorka)…
26.11.2010
Byla se tu podívat sestřička od MUDr. Pacovské. Tondu
shledala v pořádku, mou paniku nezahnala – váhu nepřinesla. Pouštím se do
třídění hromady poděděného Toníčkova oblečení – třídím na použitelné hned a
použitelné za čas. Nejhorší bordel trochu mizí a začínám mít pocit, že
fungujeme. Chaos se dostává zpět na svou běžnou míru. Já sedím a kojím, Míša vaří, uklízí a pere. Potřebovala bych to všechno tak na tři dny
přerušit a dozařídit vše s nově nabytými zkušenostmi… Jako nakoupit ještě
nějaké oblečení pro Tondu - úkoluju mámu, babičku i Míšu; koupit si další
podprsenky, noční košile a trika na kojení – úkoluju Míšu a Ježíška. Zařídit
koupelnu na přebalování a ukládání věcí – odloženo na neurčito. Prostě věci,
které bych stejně bez Toníčka nevymyslela, a tedy nevyřešila, ale
s Toníčkem se zase nikam nedostanu… Tak teď už je to jedno, ale pro
příště.
28.11.2010
Delegace z Malvazinek přinesla dary pro pana ředitele. Pan ředitel se tváří povzneseně, já brečím.
26.11.2010
Ráno mi Michal ukazuje mail od kolegyň z práce, že by rády pro Toníčka/pro nás pořídily nějaký dárek a rovnou navrhují varianty v dané cenové relaci. Brečím. Celý den jsem strávila v noční košili a v županu. Sice úspěšně kojím, ale stále se mě drží hrůza, že špatně saje, jestli přibírá, jestli to s ním všechno dělám dobře. Pořád spí a na krmení ho dle instrukcí budím. Mám mindrák, že se mu nevěnuju, ale co s ním, když spí. Přece mám být ráda, že spí, ale miminko, co nepláče, mě děsí.
První dny neděláme nic jiného, než že něco hledáme. Více než obvykle. Pomalu ale jistě začínáme uzpůsobovat byt životu s miminkem. Porod mě poněkud zaskočil, takže byt nebyl připravený vůbec, ale na druhou stranu jsme zjistili, že spoustu věcí, které jsme si chtěli ještě pořídit, vlastně nepotřebujeme a spousta věcí by nás "na sucho", tedy před příchodem miminka, ani nenapadla. V koupelně na pračce vzniká přebalovací kout, Tondu koupeme v umyvadle. Na třídění hromady oblečků zatím nemám, takže neustále hledáme, co bude na Tondovi nejméně plandat, jíme to, co nám navařila máma, jinak jsem živá z rohlíků a marmelády. Chaos v bytě i v nás dosahuje vrcholu.
Přes poledne jsme se dokonce vypravili ven. V závěru vycházky Šmukýřka – vyhlídka - Vidoule a zpět už jsem nemohla popadnout dech, měla jsem mžitky před očima a třásly se mi nohy. Sice se cítím naprosto fit, ale pouze do té doby než opustím gauč, na kterém teď žiju.
24.11.2010
Po Nutrilonu Tonda konečně přibral, takže zcela nečekaně můžeme jít domů. Z porodnice odcházíme s váhou 3,17 kg. Na to, že ještě včera jsem celý den prořvala, protože Toníček nejí, a tedy nepřibírá, to byl docela šok. Ale je fakt, že co by tam s náma ještě dělali… Míša mi nebere telefon, táta přednáší a máma je objednaná na vyšetření. Supr. Vím, že jsem ještě včera Míšu ujišťovala, že domů nás jen tak nepustí a že byl docela rád, protože na středu měl ještě naplánovanou schůzku. No, chceš-li pobavit bohy, řekni jim své plány… Míša mi nebere mobil, volám k němu do práce, tam taky není. Zmocňuje se mě panika. Něco se určitě stalo. Co když se vyboural? Brečím. Zvoní telefon – volá Míša z práce, mobil si zapomněl doma. Sice mě to nepřekvapuje, ale stejně mám chuť ho zabít...
20. 11. 2010 v 1.40 to všechno začalo – narodil se nám Toníček. Termín sice měl až 11. prosince a já měla hrůzu, že budu přenášet, což by mi připadalo nefér zejm. vůči dítěti – narozeniny kolem Vánoc považuju za podraz rodičů. Ale vysvětlujte potomkovi, že kdyby bylo na vás, tak přijde na svět nejen v jiném měsíci, ale i v jiném roce… No nic, Toníček to nakonec zvládnul úplně vzorně – domlouvala jsem mu, že konec listopadu je pěkný termín pro narozeniny a také, že až bude mít 3.5 kg, tak ven. Poslechl: ve čtvrtek 18.11. před půlnocí si Tonda vypustil bazén - praskla mi voda („Míšo, ze mě asi něco teče…“), takže jsme zabalili tašku do porodnice (kterou jsem si chtěla nachystat o víkendu) a vyrazili. Ještě jsme museli zvonit na souseda, který nám stál autem před garáží...
Novější články »
