Velký výlet II a výchovné úvahy
Po poslední návštěvě v Ostravě jsme si říkali, že bychom měli teď do Ostravy jezdit častěji, a výjimečně nezůstalo u slov – vyrážíme zas.
Cesta vlakem opět v naprosté pohodě, Tonda kouká z okna,
laškuje se spolucestujícími a je spokojený. Kdybych se tak ještě já zbavila té příšerné
cestovní neurózy (co když nebude dostatečně prázdné kupé, co když budeme muset
mít Tondu pořád na klíně, co když bude plakat…).
V Ostravě jako obvykle
full service, velké nadšení z Toníčka, v sobotu se dokonce shodou
okolností schází celá rodina – v bytě je nás 12 lidí, všichni mluví, Tonda
jde z ruky do ruky prostě klasická rodinná idyla… Jinak vycházky s kočárem, spícího Tondu jsme cestou představili dalším příbuzným a jinak jsme celkem nic nedělali a prarodiče si užívali vnoučka. Vraceli jsme se v pondělí,
aby nebyl tak plný vlak. Cesta opět v pohodě, Tonda spal až do Třebové a
druhou půlku cesty také zvládl na jedničku.
Ale už jsem se těšila dom. Myslím, že jsme toho měli dost oba dva. Přeci jen jsem ve společnosti pořád trochu napjatá, jak to bude Tonda zvládat a má tchýně v mém věku už měla dvě školou povinné děti a třetí téměř na cestě, takže mám před ní přeci jen trochu trému. Naštěstí nám zatím do výchovy nekecají (a věřím, že ani nebudou), ale občas jsem stejně musela názorně ukázat, že Tonda opravdu přes den moc nespí – totiž, že i když spí u mě v šátku, tak se po přesunutí do postele hned probudí apod. Ale to jsou drobnosti a zatím mám pocit, že se spíš snaží drobnými radami ulehčit mě. Možná si do budoucna zavařím, ale zatím mi nevadí Tondu nosit, chovat, prostě mám pocit, že je ještě malý, a tak se mu opravdu podřizuju. A prarodiče už by možná mírně vychovávali. Ale možná taky ne, nevím.
Každopádně přes veškerou péči jsem se už těšila dom, přeci jen je to docela náročné. Myslím, že i Tonda toho měl dost, přeci jen zvládnout najednou tolik lásky asi není sranda. Takže pro tento týden jsem zrušila všechny výlety a společenské záležitosti a prostě budeme s Tondou doma bydlet a chodit si jen tak na procházky. Nevím, jestli to pro něj bylo opravdu tak náročné, nebo jen promítám své pocity a únavu do něj, ale prostě si teď odpočinem. A příští týden se můžeme hned zase vrhnout do víru společenského dění.
Také jsem už párkrát zjistila, že je dobré ho občas nechat kňourat,
pokud to není vyloženě řev nebo pláč: typicky dopoledne kolem jedenácté se
někdy i sám ukňourá a usne. Případně mrčí, když ho odložím do postýlky nebo pod
hrazdičku – zkouší, jestli mě neukecá a pokud ho hned nevezmu zpátky do
náruče, tak to vzdá a prostě si hraje s hrazdičkou nebo pozoruje svět a je
spokojenej. Zrovna dneska jsem šla věšet prádlo a Tonda pod hrazdičkou začal
kňourat, ještě než jsem odešla. Takže jsem se na zahradě málem strhla, abych to
měla rychle hotové. Vrátila jsem se domu očekávajíc řev a tady ticho. Celá
vyděšená jsem vletěla do obýváku, v hlavě různé hrůzné představy, co se
stalo a Tonýno si prohlížel hrazdičku a u toho si spokojeně cucal palec. Ale sotva
mě zaregistroval, tak spustil. Takže to vypadá, že už to začíná zkoušet. Což
jsem vlastně ráda – prostě máme inteligentního synka.
Ráda bych to udržela tak, abych se nestala otrokem, příp. aby se z Tondy nestal mamánek, ale stejně si myslím, že se rozmazlování nevyhnem a vlastně mi to připadá tak nějak v pořádku. Tak snad se nám i přes to podaří Tondu nějak rozumně vychovat, aby byl rád na světě a aby z něj byl prima chlap.