Dojímám se
13.3.2011
Tondovi jsou už skoro 4 měsíce, ale já večer pořád okouzleně hledím do postýlky. Ne že by byl úplný anděl, taky si umí zakřičet, ale vlastně jsem strašně překvapená, jak dobře nám to spolu jde. Říkám tedy já, Tonda se zatím vyjádřit neumí, ale snad není nespokojen. Porod mé kamarádky mě zase přivedl zpět k tomu, jak se to všechno semlelo. Dojímám se nad fotkami, vzpomínám, jako by to bylo nějak hrozně dávno. Nějak nemůžu uvěřit, že byl Toníček tak malý, že jsme ho koupali v umyvadle a že za tu dobu už dorostl do oblečení, které jsem před tím schovala do krabice s tím, že to je přece absurdně veliké.
Snažím se tvářit, jak to mám všechno těžce na háku, ale
pravda je taková, milý deníčku, že jsem pořád ještě z toho všeho u
vytržení. Na Tondu stále fascinovaně hledím a v sobotu jsem se rozplakala,
když Míša hrál Toníčkovi na kytaru Janouškovy Anděly štěstí a Tonda na něj
blaženě hleděl, kopal nohama, máchal rukama, vískal a doprovázel ho na
hrazdičku. Asi je to klišé, ale mě to pořád připadá jako totální zázrak a Tonda
jako úžasnej dárek. Z každého jeho úsměvu jsem celá poprděná, miluju jeho
nahatý zadek v mé ruce, když ho přenáším do vany, hrozně mě baví jeho
zvídavý výraz, když pozoruje svět z něčího ramene a z představy, že
ho musím chránit od všeho zlého ve světě a že z něj musíme vychovat
dobrého člověka, je mi až mdlo. Nevíte někdo, jak se to dělá? Prostě se občas dojmu, no...