Šámalka a jiné
24.2.2011
Mnoho věcí se stalo. Byla tu na návštěvě (moje) babička a byla z Toníčka celá poprděná. Dokonce šla na kolena, aby si s ním mohla popovídat (Tonda ležel pod hrazdičkou). Podotýkám, že babičce je 88 let. Už se také nebojí na Toníčka šáhnout či si ho vzít do ruky, takže ho měla v náručí (sedíc v křesle), smála se jak pominutá a Tonda jí ručkou patlal po obličeji. Namalovaná pusa a výrazné brýle ho zaujaly. Následovala vycházka s kočárkem. Nevěděla jsem, kam až babička dojde, tak jsem zvolila středně dlouhou trasu na autobus, leč babičku ne a ne setřást – u autobusu si vyžádala pokračování vycházky, takže jsme nakonec různými oklikami došly až na Kavalírku. Velmi příjemné odpoledne a na babičku jsem nesmírně pyšná.
Dále jsme absolvovali víkend na Šámalce, bohužel bez organizátorky Aleny, které onemocněly děti. Ale bylo to jako vždy moc fajn, i když teda Šámalka je trochu vybydlená. Teda ne vybydlená, ale to ubytování je, řekněme, zvláštní. Především v celém baráku příšerně smrdí kuchyně, která nemá vlastní odvětrání, takže všechny pachy větrají otevřenými dveřmi přímo do chodby, kde to komínovým efektem vzlíná do pokojů. V pokojích v přízemí se k pachu kuchyně přidává ještě pach ze záchodů. My jsme bydleli v prezidentském apartmá – obrovský obývák se starožitným nábytkem, ale do ložnice nezapomněli narvat ještě přistýlku. Apartmá pro 2-3 lidi o celkové výměře asi 70 m. Někde to dohnat musej, tak v přízemí je zase pokoj pro 7 lidí, přičemž dva spí vlastně v předsíni. A to vše vytápěno elektrickými přímotopy a samozřejmě netěsnící okna. Přes poledne (rozuměj mezi 11 a 15 h) v hospodě apokalypsa, fronty na stoly, ale ubytovaní žádnou vyhrazenou místnost nemají, takže jediný model, jak se najíst, je vzít si jídlo do pokoje. Prostě Šámalka je skvělá hospoda, ale jako ubytovací zařízení trochu problematická. Dokonalé na běžky, ale s dětmi tam moc není co dělat, všude daleko, ve stopě se motat nechci. Ale jinak jsem si to moc užila. V sobotu jsem vypustila na běžky Míšu a ještě po jeho návratu jsem stihla vyběhnout na drobný podvečerní výlet (Hřebínek – Ptačí kupy a zpět, cca 10 km). Neděle byla moje - azuro a výlet se společností (Gregorův kříž - Olivetská hora – Bílá kuchyně – Hřebínek – panelka – Kristiánov – Nová louka, cca 15 km), Míša hlídal Tondu. Cestou domů jsme se ještě stavili u Boleslavských na zkoušce kapely. Tak trochu jsem se utvrdila, že opravdu od té doby, co maj tu muziku nazkoušenou, s nima není legrace… Ale hrajou pěkně, to zas jo.
Nechápu, proč vždycky když řeknu, že Tonda je pohodové dítě
a že se mi budí jednou maximálně dvakrát za noc a že když ho nakrmím, tak zase
usne, tak mě spousta matek usadí, že to se teda mám, ale ono se to změní. Jo, může se to změnit, s tím nic nenadělám, tak se tím nestresuju. Však ono nějak bude a třeba bude prostě takhle pohodovej i dál, nevím. Ale připadá mi zbytečné to řešit.
Jinak stále cvičíme na bříšku, hlavičku už zvedá docela obstojně a i se u toho míň vzteká. Dostal první očkování (Synflorix proti pneumokokovi), hexa zatím odložena, byli jsme posláni na krevní obraz. Váha 7 kg, takže i s tím přibíráním zvolnil.