Velký výlet
31.1.2011
Čtvrtek: velký den – velký výlet, jedeme do Ostravy. Logistiku akce řeší celá rodina: já sháním na inzerát použitou autosedačku v Ostravě a úkoluju tchána, aby ji vyzvednul. Celá rodina řeší, kam přišla postýlka, už se málem vyráží pro postýlku na chalupu, příp. se řeší převoz jiné postýlky z FM. Naštěstí se včas do věci vložil švagr, který rodině odhalil, že postýlka je v garáži. Ve čtvrtek jsem od rána nervózní, Míšu honím, že musíme vyrazit. Nakonec jsme na nádraží tak brzo, že to dokonce uznám i já. Smutné zjištění, že Ex 241 Leoš Janáček nedisponuje oddílem pro matky s dětmi. Ne že bych tolik toužila sdílet kupé s nudícími se haranty spolucestujících, ale vešel by se tam kočárek. Normálním vagónem kočárek neprojde, ale s rozloženým kočárkem už jsme si poradili. Vlak je poloprázdný, takže obsazujeme vlastní kupé, Tonda zůstává na sedadle v boudě od kočárku a málokdo se odváží si přisednout. Takže za celou cestu sdílíme kupé nejdříve mezi Pardubicemi a Zábřehem s dvěma studentkami, na které Toníček působil naopak jako magnet, a v Olomouci si přisedl nebojácný mladý muž s notebookem. Tonda je celou cestu vzorné miminko, sice nespí, ale spokojeně si kope v kočárku, občas dostane prso. V cíli se shledáváme s Míšovým tátou, Tonda přesedá do krásné staronové autosedačky, kočárek se do krátké Fabie vejde za předpokladu sundání jedné řady kol, boudou přiklápíme Míšu vpředu a jedem. Doma je Toníček zahrnut pozorností, večer je mrzutý, protože celý den pořádně nespal, takže uspáváme na několikrát. Ale nakonec se zadaří, holt nemůžeme být reklamní pokaždé.
V pátek, než se na nás sesype zbytek rodiny, si půjčujeme auto a vyrážíme na výlet do Rožnova. Já sice chci do skanzenu, který si pamatuji z dětství a jehož návštěvy se dožaduju už několik let, ale inverzní počasí velí vyjet nahoru na Pustevny. Je pravda, že ledové sochy tam v létě asi nenajdem. Sochy mě poněkud zklamaly – vzhledem k tomu, že letos se sochalo při asi třinácti stupních, jsou poněkud podměrečné. Nevadí, srdnatě vlečeme kočárek sněhem na vycházku. U sochy Radegasta zvěčňujeme další Tondův životní okamžik – kočárek před sochou pohanského boha. Radši jsem si stoupla k němu, aby se Toníček nebál, Radegast je opravdu divný patron. Cestou zpátky si ještě dáváme frgál, já svařák, řidič čaj a Tonda prso „v salaši prvej cenovej skupiny“ (nakonec to nebylo tak hrozné, nóbl koliba nabízela frgál za 25 korun) a vyrážíme zpět. Příjemný výlet mrazivým slunečným odpolednem Tondu zmohl natolik, že večer bez cavyků usíná už v osm Míšovi v náručí a ani se nezachrul, když jsme ho pokládali do postýlky. Dnes to bylo poměrně reklamní – budí se až ve čtyři ráno dost hladový – soudíc podle toho, že při přebalování nekňourá jako obvykle, ale rovnou na mě křičí – zase zdržuju.
V sobotu máme návštěvní den. Švagrová Hana
výjimečně
vstala před osmou a honila celou rodinu, aby už mohli jet. Za celý den
jsem
Tondu dostala jenom na kojení – to jediné nikdo jiný nesvedl, jinak šel
z ruky do ruky. Večer se dokonce musel koupat, abychom předvedli, že je
to fakt kluk. Teta Hana byla z Toníčka unešená, bratranec a sestřenice
Lukáš s Markétou si ho zálibně prohlíželi a strýc Dan mu vyhrožoval, že
ho naučí potápět. Hana s Markétou nakonec odjížděly v devět večer a
vypadalo to, že si Tondu vezmou
s sebou. Tonda se začal hodně smát, broukal, pořád se mu někdo věnoval,
což bylo supr, ale večer byl samozřejmě přetaženej, takže jsme opět
uspávali
v náručí. Míša byl na třídním srazu, takže jsem nemohla uplatnit svou
oblíbenou
fintu „řve ti dítě“. Ale dokázala jsem to! Během asi půl hodiny jsem ho
uhoupala a uzpívala k spánku! Takže to taky umím.
Ani
se mi nechtělo dom - děda s babičkou s Tondou hodně pomáhali, nosili,
mazlili, takže jsem si odpočinula, bylo navařeno, postaráno, prostě
skvělá návštěva. Musíme jezdit častěji, než doposud, ať vidí Tondu
vyrůstat. Zpáteční cestu autem s Pavlem Tonda taky celou prospal, takže
pohoda.