Opět sport aneb tíha mateřských povinností
Od rána hypnotizuju oblohu, kdy začne pršet, abych nemusela jít běhat. Nakonec se cosi mírného spustí, ale táta přichází plný optimizmu a jarní nálady a já musím uznat, že je venku i tak pěkně. Chvílema mží, vzduch krásně voní hlínou, ptáci i tak zpívají, prostě opravdu taková předzvěst jara. Táta přebírá Toníčka a já se nakonec přeci jen rozhoduju vyrazit běhat. Prostě jsem nenašla sama před sebou dostatečnou výmluvu: doma není na práci nic, co bych nemohla dělat s Tondou (a dokonale uklizený byt pro mě asi holt nikdy nebude priorita), akutně nevyspalá taky nejsem, takže nezbývá než vyrazit. Taky si říkám, že mám-li každý týden luxus opušťáku, měla bych ten čas využít nějak inteligentně, za což úklid, válení se doma nebo běhání po obchodech rozhodně nepovažuju…
Táta mi ordinuje
krátký okruh, ať se nezničím, jako minule. Ještě cestou k altánku jsem
přesvědčená, že to bude krátký okruh, ale jak jsem se přehoupla přes nejvyšší
bod trasy, tak mi zase otrnulo a že bych si to prodloužit mohla. Nicméně
okolnosti mě přinutily vrátit se ke krátké variantě – pod tíhou mateřských
povinností mi ruplo levé ramínko od podprsenky. Výrobci by u podprsenek neměli udávat jen
obvod a velikost košíčků, ale hodila by se i nosnost. Na vyhlídce tedy otáčím a
držíc si ramínko od podprdy tak, aby se prso při běhu neutrhlo, zatáčím ke Šmukýřce.
Místo delšího okruhu aspoň zkontroluju tátu a Tondu na obědě v hospodě, nechám
se pozvat na malé pivo a tátovi ujím kousek skvělé svíčkové.