O kojení aneb Kozí liga
17.1.2010
Tak má Tonda už 8 týdnů. Už jsme si na sebe celkem zvykli a
stále je to zlaté miminko. Ve dne/večer je občas mrzutej, ale hlavně že
v noci spí. Myslím, že tohle období je naprostá pohoda – Tonda je venku
nebo na návštěvách naprosto vzornej – většinou spí nebo jen tak kouká a dělá
reklamu na miminko, takže omezení celkem minimální, v pohodě drandíme po návštěvách i po kavárnách. Doma není vždycky reklamní,
ale pořád je to pohodové miminko.
S kojením jsme neměli až tak strašný
problém, ale jednoduché to nebylo. Rozhodně jsem byla překvapená, že to nejde
jaksi „samo“ - přiložím dítě, saje. Z porodnice jsme
odcházeli s Nutrilonem a stříkačkou. A i potom, co se zadařilo, nám ještě chvíli trvalo, než jsme se zbavili všech problémů a začalo to být "na jistotu" (tedy přestala jsem být nervózní, když jsem měla kojit někde mimo domov).
Nevím, jestli je těmi počátečními problémy, ale pořád mi kojení přijde jako velké kouzlo. Vím, že je to hrozné klišé, ale pořád mě baví se koukat, jak je Tonda „zahryzlej“ do prsa a baští. A nepřestává mě fascinovat, že jenom z toho mlíka přibývá takovým tempem. Je to fakt úžasný. Nechci nijak přispívat do svaté války za kojení (moc mě pobavil pojem "kozí liga" označující hlasité zastánkyně kojení vždy a všude, stále), jenom jsem prostě strašně ráda, že já sama kojím – je to strašně příjemné, hezké a přitom praktické a levné. Mimo domov se snažím kojit pokud možno diskrétně a neuvádět nikoho do rozpaků, nikde se nekasám, nechlubím, dělám jako že nic (přece "co je na tom", že?), ale hrozně si to užívám. No, já vím, hotová "kozí liga", co? Ale mimo jiné jsou to také snad jediné chvíle, kdy jsem si jistá, že něco s Toníčkem dělám opravdu správně. Těší mě to, toť vše. Musela jsem si tu trochu vylejt srdce, abych se zas dál mohla tvářit, že jsem nad věcí.
Jinak zatím marně Tondu každé ráno a každé probuzení přesvědčuju, že se říká dobré ráno, ale zatím nejdřív vždycky nasadí výraz „krabice“ a rovnou na mě křičí. S úsměvem to taky zatím není valné. Párkrát už jsem měla pocit, ale stále si nejsem jistá, že jde opravdu o blaženou reakci na něco. No, asi jsme zatím nepředvedli nic, co by za úsměv stálo… Holt se musíme víc snažit, pane správče.