Děti a já
17. 7. 2012
Pořád žijem a není to tak špatný. Bývalá kolegyně mi na mé stesky napsala, že nejhorší je první měsíc, pak už to jde. Autory těchto chytrých rad jsem měla sto chutí poslat tam, kde slunce nesvítí, ale ona měla pravdu! Fakt. Po měsíci si to "sedlo" a najeli jsme zase na režim a začli fungovat. Už jsme si všichni na sebe zvykli, je čas na rekapitulaci, dokud si něco pamatuju.
Tonda vstává v sedm, jde se podívat do ložnice na Haničku, dá jí pusu, zkontroluje oko, párkrát jí sedne na hlavu, opře se o bříško a s tátou vyráží do koupelny a snídat. Hanele se budí cca 2x za noc, na ranní kojení si ji beru do postele a pak chrní cca do devíti, takže se dospím a stihnu v klidu umýt a nasnídat. Tonda zdlábne svůj rohlík, vyčistí si zuby, mezitím se najím já, absolvujeme srdceryvné loučení s tatínkem a následné asi třicetivteřinové truchlení...
Pořád žijem a není to tak špatný. Bývalá kolegyně mi na mé stesky napsala, že nejhorší je první měsíc, pak už to jde. Autory těchto chytrých rad jsem měla sto chutí poslat tam, kde slunce nesvítí, ale ona měla pravdu! Fakt. Po měsíci si to "sedlo" a najeli jsme zase na režim a začli fungovat. Už jsme si všichni na sebe zvykli, je čas na rekapitulaci, dokud si něco pamatuju.
Tonda vstává v sedm, jde se podívat do ložnice na Haničku, dá jí pusu, zkontroluje oko, párkrát jí sedne na hlavu, opře se o bříško a s tátou vyráží do koupelny a snídat. Hanele se budí cca 2x za noc, na ranní kojení si ji beru do postele a pak chrní cca do devíti, takže se dospím a stihnu v klidu umýt a nasnídat. Tonda zdlábne svůj rohlík, vyčistí si zuby, mezitím se najím já, absolvujeme srdceryvné loučení s tatínkem a následné asi třicetivteřinové truchlení...
16. 7. 2012
Věcí, které NIKDY NEBUDU DĚLAT SVÝM DĚTEM, nějak ubývá, tak si uděláme inventurku.
Nikdy:
nebudu utírat dětem obličej nasliněným kapesníkem - zatím napůl, kapesník používám, zatím jsem nenaslinila
nebudu dětem po jídle olizovat upatlané ruce - když dítko hrozí upatlané pracičky obtisknout na triko nebo mně do vlasů, není čas na hrdinství hledat ubrousek/žínku
nepoužiju tu úúúplně dementní větu "Tak já ti ještě přidám, abys měl proč řvát", vč. realizace slíbeného - zatím se držím, ale několikrát jsem měla na mále. Rozuměj, zatím jsem ho nezmydlila, když se vztekal, což považuju, za jeden z nemnoha úspěchů svého mateřství. Ale stojí mě to opravdu velké úsilí.
nebudu říkat, jak vyrostli - ehm, stačil čtyřdenní pobyt v porodnici a neovládla jsem se. Tak obrovské a těžké dítě???
nebudu děti oblékat podle módy, ale jedině prakticky - mno, Tonda sice chodí převážně v teplákách, ale do společnosti má džíny, o kterých jsem si vždycky myslela, že pro tak malé děti je to úplná pitomost a k tomu slušivý svetr/triko. A tááák mu to sluší. S narozením Haničky jsem definitivně zblbla - růžová holčička se vším všudy, vč. těch šatečků.
s námi nebudou děti spát v posteli - kde se tam ráno ta Hanička bere?
nebudu uplácet děti sladkostmi - ta sušenka, co jsem Tondovi slíbila, abych ho dostala domu, se nepočítá, jasný?!?
nikdy nebudu dojídat to, co děti vyplivnou, že to nechtěj - jo, je to nechutný, ale co s nažvejkaným rohlíkem v dlani v autobuse?
Věcí, které NIKDY NEBUDU DĚLAT SVÝM DĚTEM, nějak ubývá, tak si uděláme inventurku.
Nikdy:
9.7.2012
Minulý týden jsme si užili 2 dny (skoro) sami. Rozuměj sami dva a Hanička, Tonda jel s B&D na chatu. Užila jsem si to náramně. Vyrážela jsem s pohodlným monokočárem jen tak pocourat po městě, zašli jsme si v klidu na oběd, aniž bychom museli nahánět raubíře, předvedli jsme Haničku u manžela v práci, cestou zpět jsem si dala kávu na Ladronce a nemusela jsem se děsit, kdy se dítě probudí a bude chtít něco dělat, večer jsme netrávili hodinu uspáváním. A největší zážitek? Vytřela jsem kuchyň a ta zůstala vytřená i druhý den a dokonce i třetí den! A to ticho... bylo znepokojivé. Naštěstí už je Tonda zpátky. Podlaha pokydaná, hračky rozkramařené a svět se zas roztočil tím správným tempem, které absolutně nestíhám.
Minulý týden jsme si užili 2 dny (skoro) sami. Rozuměj sami dva a Hanička, Tonda jel s B&D na chatu. Užila jsem si to náramně. Vyrážela jsem s pohodlným monokočárem jen tak pocourat po městě, zašli jsme si v klidu na oběd, aniž bychom museli nahánět raubíře, předvedli jsme Haničku u manžela v práci, cestou zpět jsem si dala kávu na Ladronce a nemusela jsem se děsit, kdy se dítě probudí a bude chtít něco dělat, večer jsme netrávili hodinu uspáváním. A největší zážitek? Vytřela jsem kuchyň a ta zůstala vytřená i druhý den a dokonce i třetí den! A to ticho... bylo znepokojivé. Naštěstí už je Tonda zpátky. Podlaha pokydaná, hračky rozkramařené a svět se zas roztočil tím správným tempem, které absolutně nestíhám.
9. 7. 2012
Nevěřila bych tomu, ale to dítě snad opravdu bude jednou mluvit. Jedním z nejčastěji používaných slov v naší bohaté rozmluvě s Tondou je "auto". Tonda miluje auta. Na vycházce každé auto obejde, ukáže, kde má blinkr, zkusí kliku, objede ho rukou zpředu dozadu a zpět, přečte si SPZ. U toho všeho s tázavým výrazem říká své univerzální "kata" (dříve koto) a já pokaždé poslušně popisuju, co zrovna ukazuje. Už mi ani nepřijde divné, že nic jinýho než "kata" neříká. Celkem si rozumíme. A dnes konečně z něj to slovo vypadlo. AUTO! Nevím, co bylo tím iniciačním zážitkem, ale zcela zřetelně místo "kata" pravil "auto" a já málem upadla. A vůbec už z něj občas nějaké slovo vypadne. Dům (tedy v jeho podání "um"), kytka, karta, ham, bác - samé užitečné věci. Ještě také umí "hají" - většinou tento pokřik používá, když úspěšně zdrhne z postele při uspávání. Takhle bohaté rozmluvy u nás doma vedeme...
Nevěřila bych tomu, ale to dítě snad opravdu bude jednou mluvit. Jedním z nejčastěji používaných slov v naší bohaté rozmluvě s Tondou je "auto". Tonda miluje auta. Na vycházce každé auto obejde, ukáže, kde má blinkr, zkusí kliku, objede ho rukou zpředu dozadu a zpět, přečte si SPZ. U toho všeho s tázavým výrazem říká své univerzální "kata" (dříve koto) a já pokaždé poslušně popisuju, co zrovna ukazuje. Už mi ani nepřijde divné, že nic jinýho než "kata" neříká. Celkem si rozumíme. A dnes konečně z něj to slovo vypadlo. AUTO! Nevím, co bylo tím iniciačním zážitkem, ale zcela zřetelně místo "kata" pravil "auto" a já málem upadla. A vůbec už z něj občas nějaké slovo vypadne. Dům (tedy v jeho podání "um"), kytka, karta, ham, bác - samé užitečné věci. Ještě také umí "hají" - většinou tento pokřik používá, když úspěšně zdrhne z postele při uspávání. Takhle bohaté rozmluvy u nás doma vedeme...
4. 7. 2012
Jsem příjemce sociálních dávek. Zatím jsem tady možnosti práce při mateřství řešila pouze z pohledu svého psychického rozpoložení. Tento týden má motivace začít pracovat ještě během rodičovské "dovolené" získala další nakopnutí.
V pondělí jsem se mj. vydala na Úřad práce, který má teď v kompetenci výplatu rodičovského příspěvku. Nevím. jestli stav Úřadu práce pro Prahu 5 je sofistikovaným způsobem, jak motivovat nezaměstnané k hledání práce, nebo je to prostě jen šlendrián, ale vrátila jsem se opravdu otřesena. Barák naprosto vybydlený, místy omítka omlácená na cihlu, flekatá dlažba, výtah pomalovaný, klikatá chodba k výtahu, světlo u výtahu nesvítí. Vystupuju s kočárem z výtahu a s otevřenou pusou rozrážím dav. V chodbě a čekárně je snad 200 lidí, věku i osudu různého, vzduch velmi hustý...
Jsem příjemce sociálních dávek. Zatím jsem tady možnosti práce při mateřství řešila pouze z pohledu svého psychického rozpoložení. Tento týden má motivace začít pracovat ještě během rodičovské "dovolené" získala další nakopnutí.
V pondělí jsem se mj. vydala na Úřad práce, který má teď v kompetenci výplatu rodičovského příspěvku. Nevím. jestli stav Úřadu práce pro Prahu 5 je sofistikovaným způsobem, jak motivovat nezaměstnané k hledání práce, nebo je to prostě jen šlendrián, ale vrátila jsem se opravdu otřesena. Barák naprosto vybydlený, místy omítka omlácená na cihlu, flekatá dlažba, výtah pomalovaný, klikatá chodba k výtahu, světlo u výtahu nesvítí. Vystupuju s kočárem z výtahu a s otevřenou pusou rozrážím dav. V chodbě a čekárně je snad 200 lidí, věku i osudu různého, vzduch velmi hustý...
26. 6. 2012
Na PanTAKovkách si holky posteskly, že jsem jim v nohejbale chyběla. A jako vždy půvabně opivený přítel Mrož to shrnul větou: "Ty si klidně rodíš a pak nestíháš". Přesněji bych svůj život v uplynuvších třech týdnech nepopsala.
Na PanTAKovkách si holky posteskly, že jsem jim v nohejbale chyběla. A jako vždy půvabně opivený přítel Mrož to shrnul větou: "Ty si klidně rodíš a pak nestíháš". Přesněji bych svůj život v uplynuvších třech týdnech nepopsala.
26. 6. 2012
Mít zdravé děti je ten největší životní dar, praví moudrost našich babiček. Ale občas mám pocit, že bych ty dary vyhodila oknem a sebe hned za nimi. Praví realita všedního dne na mateřské "dovolené". Ne, nezvládám to a už se mě, prosím, neptejte. Jsou dny lepší a horší, ale ty horší jsou fakt špatný.
Všichni se mě ptají, jestli se mi stýská po práci. Ze začátku jsem srdnatě tvrdila, že ne, protože se to ode mě očekávalo (vždycky jsem byla poslušná holčička) a mít zdravé děti je přeci ten největší životní dar. Starší generace si většinou po mé uspokojující odpovědi neodpustila pohrdavé poznámky na adresu žen, které se vracejí do práce dříve než ve třech letech dítka, lhostejno na jaký úvazek, matka má být přeci uvázána k dětem, vždyť děti, to je radost a děti je přeci třeba si užít.
A tak si užívám plnými doušky, až se občas začnu dávit...
Mít zdravé děti je ten největší životní dar, praví moudrost našich babiček. Ale občas mám pocit, že bych ty dary vyhodila oknem a sebe hned za nimi. Praví realita všedního dne na mateřské "dovolené". Ne, nezvládám to a už se mě, prosím, neptejte. Jsou dny lepší a horší, ale ty horší jsou fakt špatný.
Všichni se mě ptají, jestli se mi stýská po práci. Ze začátku jsem srdnatě tvrdila, že ne, protože se to ode mě očekávalo (vždycky jsem byla poslušná holčička) a mít zdravé děti je přeci ten největší životní dar. Starší generace si většinou po mé uspokojující odpovědi neodpustila pohrdavé poznámky na adresu žen, které se vracejí do práce dříve než ve třech letech dítka, lhostejno na jaký úvazek, matka má být přeci uvázána k dětem, vždyť děti, to je radost a děti je přeci třeba si užít.
A tak si užívám plnými doušky, až se občas začnu dávit...
25. 6. 2012
Ještě žiju a dokonce poslední dobou začínám mít pocit, že to i přežiju. Dobrý pocit z života vygradoval v uplynuvším víkendu, kdy jsme všichni vyrazili na PanTAKovky. Mému rozhodnutí předcházelo velké dilema, zda je pro mě atraktivnější vykopnout kluky a užít si klidný víkend jen s Haničkou (rozuměj spát vždycky, když spí ona) nebo vyrazit do společnosti, kde bych mohla mluvit s více lidmi staršími dvou let. Nakonec zvítězilo duševní zdraví nad fyzickým odpočinkem a vyrazili jsme. Míša jel s mým tátou hned ráno, aby stihl zahájení a já jsem s dětma vyrazila odpoledne. Cestu jsem si moc užila - děti spaly, slunce svítilo, na silnicích ani noha, 100 zvířat hrálo a k tomu kafe v kelímku. Připadala jsem si zase celá šikovná a emancipovaná.
PanTAKovky se vyvedly, jen si připadám divně, když mě nic nebolí. Ale spálený záda mám, tak aspoň nějaká tradice zachována...
Ještě žiju a dokonce poslední dobou začínám mít pocit, že to i přežiju. Dobrý pocit z života vygradoval v uplynuvším víkendu, kdy jsme všichni vyrazili na PanTAKovky. Mému rozhodnutí předcházelo velké dilema, zda je pro mě atraktivnější vykopnout kluky a užít si klidný víkend jen s Haničkou (rozuměj spát vždycky, když spí ona) nebo vyrazit do společnosti, kde bych mohla mluvit s více lidmi staršími dvou let. Nakonec zvítězilo duševní zdraví nad fyzickým odpočinkem a vyrazili jsme. Míša jel s mým tátou hned ráno, aby stihl zahájení a já jsem s dětma vyrazila odpoledne. Cestu jsem si moc užila - děti spaly, slunce svítilo, na silnicích ani noha, 100 zvířat hrálo a k tomu kafe v kelímku. Připadala jsem si zase celá šikovná a emancipovaná.
PanTAKovky se vyvedly, jen si připadám divně, když mě nic nebolí. Ale spálený záda mám, tak aspoň nějaká tradice zachována...
15. 6. 2012
2.6.2012 se nám narodila Hanička. Je to krásná, dokonalá, drobounká, růžová holčička. Tonda je oproti ní naprosto obrovskej. A proto si pořád musím připomínat, že i přesto všechno je to pořád malej klouček. To, že se mu narodila sestřička, z něj nedělá najednou rozumného dospěláka. Ale je to statečnej a šikovnej kluk - už nepláče, když Hanče zavrní, když si fňukne, běží jí udělat malá, malá. A my se snažíme Tondu nevychovávat o nic méně ani více, než před tím. Hlavně se snažím po něm nechtít, aby byl větší a rozumnější, než je. Ale je to boj, to vám povím. Co jsme si spískali, to máme, ale co on s tím? Snažím se mu Haničku neupírat, aby k ní kdykoliv mohl, kouká se, jak přebaluju, jak se Háně krmí, nemá rád, když jí vezmu z jeho dosahu. Tak snad to půjde...
2.6.2012 se nám narodila Hanička. Je to krásná, dokonalá, drobounká, růžová holčička. Tonda je oproti ní naprosto obrovskej. A proto si pořád musím připomínat, že i přesto všechno je to pořád malej klouček. To, že se mu narodila sestřička, z něj nedělá najednou rozumného dospěláka. Ale je to statečnej a šikovnej kluk - už nepláče, když Hanče zavrní, když si fňukne, běží jí udělat malá, malá. A my se snažíme Tondu nevychovávat o nic méně ani více, než před tím. Hlavně se snažím po něm nechtít, aby byl větší a rozumnější, než je. Ale je to boj, to vám povím. Co jsme si spískali, to máme, ale co on s tím? Snažím se mu Haničku neupírat, aby k ní kdykoliv mohl, kouká se, jak přebaluju, jak se Háně krmí, nemá rád, když jí vezmu z jeho dosahu. Tak snad to půjde...
29. 5. 2012
Na mém oblíbeném nejmenovaném slepičím serveru proběhla diskuze o normálních dětech. Že po dětech chceme, aby nebyly rozjívené, nehlučely, v klidu seděly a přitom, je přeci normální, že děti jsou rozjívené, hlučí a chvilku neposedí. Diskuze to byla velmi zajímavá a inspirující, což se ukázalo hned při odpolední vycházce pro rohlíky s 18 měsíčním prďochem a předporodním břichem.
Vzali jsme vše potřebné na cestu, motorku a vyrazili. Tonda se choval úplně normálně, jako 18 měsíční dítko. Stavěl u každé branky, sbíral kdejaký bordel, musel obejít každé auto a přečíst si spz, koupeného brumíka donekonečna žmoulal v ruce, kterou se zároveň rochnil v jehličí a pak vzniknuvší směs požíral. Vím, že je to normální, snažím se mu to dopřát, nespěchat, když není důvod, snažím se být trpělivá, důsledná, laskavá a bla bla bla maminka...
Na mém oblíbeném nejmenovaném slepičím serveru proběhla diskuze o normálních dětech. Že po dětech chceme, aby nebyly rozjívené, nehlučely, v klidu seděly a přitom, je přeci normální, že děti jsou rozjívené, hlučí a chvilku neposedí. Diskuze to byla velmi zajímavá a inspirující, což se ukázalo hned při odpolední vycházce pro rohlíky s 18 měsíčním prďochem a předporodním břichem.
Vzali jsme vše potřebné na cestu, motorku a vyrazili. Tonda se choval úplně normálně, jako 18 měsíční dítko. Stavěl u každé branky, sbíral kdejaký bordel, musel obejít každé auto a přečíst si spz, koupeného brumíka donekonečna žmoulal v ruce, kterou se zároveň rochnil v jehličí a pak vzniknuvší směs požíral. Vím, že je to normální, snažím se mu to dopřát, nespěchat, když není důvod, snažím se být trpělivá, důsledná, laskavá a bla bla bla maminka...
12. 5. 2012
Je to směšné a dětinské, ale já prostě musím. Aneb další chlubivé okénko.
Před asi třemi měsíci jsem se smířila s myšlenkou, že Tonda prostě bude chodit pozdě, takže se tandemovému kočárku nevyhnu. Jako jazýček na vahách, zda tandem ano či ne, jsem si stanovila trasu od nás na hřiště a do krámu k Rockerovi. Pokud ji Tonda zvládne, nepotřebujeme tandem, léto nějak zvládneme a potom už si troufnu šoupnout mimino do šátku a Tonda zůstane v gofkách. Tonda pořád nechodil a nechodil a já se pomalu smířila s tandemem a již po několikáté se uklidnila, že se neděje nic horšího než to, že svět neřídím já, ale někdo jinej.
A včera, přátelé, včera se to stalo:
.
Bezmála 1,5 km pěšky a na motorce bez jištění kočáru! Chce to realistický cíl, dost času a nebát se.
Tandem kvůli tomu rušit nebudu, možná bychom to bez něj zvládli, ale za ty nervy mi to nestojí. Ale prostě mám radost, věci se hýbou, svět se točí, jak má.
Je to směšné a dětinské, ale já prostě musím. Aneb další chlubivé okénko.
Před asi třemi měsíci jsem se smířila s myšlenkou, že Tonda prostě bude chodit pozdě, takže se tandemovému kočárku nevyhnu. Jako jazýček na vahách, zda tandem ano či ne, jsem si stanovila trasu od nás na hřiště a do krámu k Rockerovi. Pokud ji Tonda zvládne, nepotřebujeme tandem, léto nějak zvládneme a potom už si troufnu šoupnout mimino do šátku a Tonda zůstane v gofkách. Tonda pořád nechodil a nechodil a já se pomalu smířila s tandemem a již po několikáté se uklidnila, že se neděje nic horšího než to, že svět neřídím já, ale někdo jinej.
A včera, přátelé, včera se to stalo:
.Bezmála 1,5 km pěšky a na motorce bez jištění kočáru! Chce to realistický cíl, dost času a nebát se.
Tandem kvůli tomu rušit nebudu, možná bychom to bez něj zvládli, ale za ty nervy mi to nestojí. Ale prostě mám radost, věci se hýbou, svět se točí, jak má.
10. 5. 2012
Čas se trochu pochválit, lépe to ostatně nikdo neudělá, že. Opravdu si nestěžuju, chlubím se, jaká jsem velká holka. Nejen, že má raubíř dost na háku mě, ale občas už mám na háku i já jeho a přeperu ho. No, za chvíli rodím, tak už bylo na čase...
Za poslední dva týdny jsme tatínka viděli 3 večery. Důvody? Různé - pivo, práce, Stezka, služebka. A přežili jsme. Na víkend, aby nás Stezka nemrzela, jsme vyrazily se spřátelenou slaměnou vdovou a dětmi do Zvíro. Nebylo to lehké, ale příjemné, lepší než zůstat doma. Ale teda sbalit, vyndat auto z garáže, naložit kočár, motorku, balón, tašku, košík, Tondu, sebe, zavřít garáž a v R. to vše znovu přeložit do druhého auta, kterým pokračujeme do Zvíro, to už není nic pro mě. Cestou zpět byla procedura ještě zpestřena o hustý déšť. Ale jinak dobrý, děti se celkem porovnaly, my jsme si s A...
Čas se trochu pochválit, lépe to ostatně nikdo neudělá, že. Opravdu si nestěžuju, chlubím se, jaká jsem velká holka. Nejen, že má raubíř dost na háku mě, ale občas už mám na háku i já jeho a přeperu ho. No, za chvíli rodím, tak už bylo na čase...
Za poslední dva týdny jsme tatínka viděli 3 večery. Důvody? Různé - pivo, práce, Stezka, služebka. A přežili jsme. Na víkend, aby nás Stezka nemrzela, jsme vyrazily se spřátelenou slaměnou vdovou a dětmi do Zvíro. Nebylo to lehké, ale příjemné, lepší než zůstat doma. Ale teda sbalit, vyndat auto z garáže, naložit kočár, motorku, balón, tašku, košík, Tondu, sebe, zavřít garáž a v R. to vše znovu přeložit do druhého auta, kterým pokračujeme do Zvíro, to už není nic pro mě. Cestou zpět byla procedura ještě zpestřena o hustý déšť. Ale jinak dobrý, děti se celkem porovnaly, my jsme si s A...
27. 4. 2012
Zatímco nejmenovaná Z. v Tondově věku své rodiče a jejich přátele dusila otázkou "Co to je?" a opakovala kdejakou blbinu, co jste vypustili z úst, tak Tonda má tři slova. Z toho pouze jedno s ukotveným významem, druhé univerzální a třetí nevíme, co znamená.
Koko - je oko. Ukáže na vaše oko a okomentuje akt "koko". Občas toto udělá před zrcadlem, když tomu druhému Tondovi vysvětluje, kde má oko.
Koto - cokoli zajímavého, nejčastěji auto nebo pes. Ale klidně i kočka, lampa, paní s deštníkem. A teď teda hlavně nová motorka!
Godlo - ??? Fakt nevíme. Většinou, když má nějakou práci, tak u toho říká "godlo, godlo, godlo..."
Jinak mu k dorozumění s námi stačí jeho strašlivý ukazováček a zvuky o různé frekvenci a na personál to zatím stačí - fungujeme. Jenom se občas děsím, co si při tom svém mlčenlivém pozorování světa ukládá na svůj harddisk. Ale uklidňujeme se, že třeba nic neříká, protože "dosud nebyl žádný důvod ke stížnostem".
Zatímco nejmenovaná Z. v Tondově věku své rodiče a jejich přátele dusila otázkou "Co to je?" a opakovala kdejakou blbinu, co jste vypustili z úst, tak Tonda má tři slova. Z toho pouze jedno s ukotveným významem, druhé univerzální a třetí nevíme, co znamená.
Koko - je oko. Ukáže na vaše oko a okomentuje akt "koko". Občas toto udělá před zrcadlem, když tomu druhému Tondovi vysvětluje, kde má oko.
Koto - cokoli zajímavého, nejčastěji auto nebo pes. Ale klidně i kočka, lampa, paní s deštníkem. A teď teda hlavně nová motorka!
Godlo - ??? Fakt nevíme. Většinou, když má nějakou práci, tak u toho říká "godlo, godlo, godlo..."
Jinak mu k dorozumění s námi stačí jeho strašlivý ukazováček a zvuky o různé frekvenci a na personál to zatím stačí - fungujeme. Jenom se občas děsím, co si při tom svém mlčenlivém pozorování světa ukládá na svůj harddisk. Ale uklidňujeme se, že třeba nic neříká, protože "dosud nebyl žádný důvod ke stížnostem".
24. 4. 2012
Toto je první Tondův doopravdický výlet. Jakože jsme došli odněkud někam! Trasa závratných 250 m, čas cca 30 min, skutečně nachozené metry ani nepočítám. A jako bonus vyšel schody v baráku po svých. Jsem nadšena!
Toto je první Tondův doopravdický výlet. Jakože jsme došli odněkud někam! Trasa závratných 250 m, čas cca 30 min, skutečně nachozené metry ani nepočítám. A jako bonus vyšel schody v baráku po svých. Jsem nadšena!
11. 4. 2012
Chodíí!!!
Tak je to tady. Po několika měsících plných očekvání, mnoha náznaků a nesmělých pokusů Tonda vyrazil. Nejprve několikrát na předlouhou cestu mezi stolem a (nenápadně se vzdalujícím) křeslem, potom začal nahánět chodítko z Ikei a během tří dnů vrávoravou chůzí přešel celý pokoj. V přítomnosti tatínka si ještě občas vyžádal "řídítka", ale pokud není tatínek měkkoň po ruce, chodí sám. Ví, že na mě to ani nemá cenu zkoušet. Zatím zůstává u námořnické chůze, ale už dojde kam třeba a chůze po dvou se mu už jeví výhodnější než po čtyřech. A rozhodně zábavnější. Už chodí déle než týden, ale jsme stále fascinováni. A když se znenadání objeví celý vyřehněný mezi dveřmi, vypadá najednou jako strašně velký chlap. Zdá se tedy, že alespoň některé punčocháče nám zůstanou zachovány a neprodře špičky svých prvních bot...
Chodíí!!!
Tak je to tady. Po několika měsících plných očekvání, mnoha náznaků a nesmělých pokusů Tonda vyrazil. Nejprve několikrát na předlouhou cestu mezi stolem a (nenápadně se vzdalujícím) křeslem, potom začal nahánět chodítko z Ikei a během tří dnů vrávoravou chůzí přešel celý pokoj. V přítomnosti tatínka si ještě občas vyžádal "řídítka", ale pokud není tatínek měkkoň po ruce, chodí sám. Ví, že na mě to ani nemá cenu zkoušet. Zatím zůstává u námořnické chůze, ale už dojde kam třeba a chůze po dvou se mu už jeví výhodnější než po čtyřech. A rozhodně zábavnější. Už chodí déle než týden, ale jsme stále fascinováni. A když se znenadání objeví celý vyřehněný mezi dveřmi, vypadá najednou jako strašně velký chlap. Zdá se tedy, že alespoň některé punčocháče nám zůstanou zachovány a neprodře špičky svých prvních bot...
25. 3. 2012
Paradoxní zjištění: vadí mi, že se s nikým nestýkám a s nikým se nebavím, ale já se vlastně s nikým stýkat a bavit nechci. Je to bezva, taková nihilistická existence, ale jsem taková pořád nasraná...
Původně jsme měli jet do Ostravy, ale Toníčkova čtvrteční horečka nám překazila plány. Teplota sice v pátek odešla stejně rychle a potichu, jako ve čtvrtek přišla, ale už jsme plány jednou zrušili, tak jsme zůstali doma. A vůbec to nebylo špatný. V sobotu jsme se vypravili na Kampu, kde byl ten den střed světa. Nic velkolepého jsme si od toho neslibovali, ale něco se děje, jdem se podívat. Nakonec jsme potkali několik kamarádů a v družném hovoru strávili velmi příjemné odpoledne. V neděli jsem znovu vyrazila do víru velkoměsta na odpolední kávu s kamarádkou. Sice se s nikým bavit nechci, ale nějak jsme si to stejně za to odpoledne nestihly říct, takže to budeme muset zopakovat.
Kluci si mezitím zašli na pivo k tenisu a dál trénovali chůzi - za ruce Tonda nejde, ty jsou moc vratké, ale když je v těch rukou dlouhá lžíce na boty, tak to už by šlo. S nadšením kráčí prostorem zatímco záda vodičova tuhnou a protestují. Nadějí na odpočinek je jedině osedlání auta - odrážedla. Něco se ale děje, takže na chvíli zase polevila má hysterie okolo chození. Nový pohyb Tondu nakonec zřejmě zmohl natolik, že večer bez řečí v osm zalehl a ani si nevšiml, že je osm o hodinu dřív než včera...
Nevím, jak je to možné, ale nějak se po víkendu cítím najednou odpočatá a méně nasraná. Že bych přehodnotila svůj přístup k životu? No, zatím se nebudu ukvapovat - v té sebelítosti se zase umím tak hezky porochnit...
Paradoxní zjištění: vadí mi, že se s nikým nestýkám a s nikým se nebavím, ale já se vlastně s nikým stýkat a bavit nechci. Je to bezva, taková nihilistická existence, ale jsem taková pořád nasraná...
Původně jsme měli jet do Ostravy, ale Toníčkova čtvrteční horečka nám překazila plány. Teplota sice v pátek odešla stejně rychle a potichu, jako ve čtvrtek přišla, ale už jsme plány jednou zrušili, tak jsme zůstali doma. A vůbec to nebylo špatný. V sobotu jsme se vypravili na Kampu, kde byl ten den střed světa. Nic velkolepého jsme si od toho neslibovali, ale něco se děje, jdem se podívat. Nakonec jsme potkali několik kamarádů a v družném hovoru strávili velmi příjemné odpoledne. V neděli jsem znovu vyrazila do víru velkoměsta na odpolední kávu s kamarádkou. Sice se s nikým bavit nechci, ale nějak jsme si to stejně za to odpoledne nestihly říct, takže to budeme muset zopakovat.
Kluci si mezitím zašli na pivo k tenisu a dál trénovali chůzi - za ruce Tonda nejde, ty jsou moc vratké, ale když je v těch rukou dlouhá lžíce na boty, tak to už by šlo. S nadšením kráčí prostorem zatímco záda vodičova tuhnou a protestují. Nadějí na odpočinek je jedině osedlání auta - odrážedla. Něco se ale děje, takže na chvíli zase polevila má hysterie okolo chození. Nový pohyb Tondu nakonec zřejmě zmohl natolik, že večer bez řečí v osm zalehl a ani si nevšiml, že je osm o hodinu dřív než včera...
Nevím, jak je to možné, ale nějak se po víkendu cítím najednou odpočatá a méně nasraná. Že bych přehodnotila svůj přístup k životu? No, zatím se nebudu ukvapovat - v té sebelítosti se zase umím tak hezky porochnit...
17. 3. 2012
Minulý týden mi ruplo v zádech, když jsem vyprošťovala Tondu z kočáru. Vlastně mě dost překvapilo, že se to stalo až teď. Dva dny jsem chodila hodně nakřivo a dva dny jenom trochu nakřivo. Stěžovala jsem si na svůj úděl mé babičce do telefonu. A ta dobrá žena pravila káravě: "Že ty jsi zvedala něco těžkýho??" Ano, babi, co těžkého jsem asi tak mohla zvedat?
Minulý týden mi ruplo v zádech, když jsem vyprošťovala Tondu z kočáru. Vlastně mě dost překvapilo, že se to stalo až teď. Dva dny jsem chodila hodně nakřivo a dva dny jenom trochu nakřivo. Stěžovala jsem si na svůj úděl mé babičce do telefonu. A ta dobrá žena pravila káravě: "Že ty jsi zvedala něco těžkýho??" Ano, babi, co těžkého jsem asi tak mohla zvedat?
8. 3. 2012
Když jsem byla malá, byla pro mě naprostá záhada, jak máma nebo táta poznají, že si obouvám boty opačně, když já to poznám, až když si je nazuju. Asi v tom nemám jasno doteď. Už podruhé jsem Tondovi obula boty opačně a všimla si toho až když jsem mu je zase zouvala. Naštěstí je zatím má jenom aby mu nebyla zima na nohy. Snad až začne chodit, tak už to zvládnu, jinak bude šmajdat.
Když jsem byla malá, byla pro mě naprostá záhada, jak máma nebo táta poznají, že si obouvám boty opačně, když já to poznám, až když si je nazuju. Asi v tom nemám jasno doteď. Už podruhé jsem Tondovi obula boty opačně a všimla si toho až když jsem mu je zase zouvala. Naštěstí je zatím má jenom aby mu nebyla zima na nohy. Snad až začne chodit, tak už to zvládnu, jinak bude šmajdat.
7. 3. 2012
Dítě spí, manžel se nechává okopávat na fotbale, tak že bych po dlouhé době zaznamenala něco informačně hodnotného?
Hmm, takže naše nejúžasnější dítě: skoro běhá kolem nábytku, přidržuje se velmi ležérně, stojí, sedá si a stoupá bez opory. Párkrát už byl přistižen, jak udělal jeden až dva kroky, ale radši se do takových riskantních akcí moc nepouští. Sledujeme ho velmi úpěnlivě a sníme o chvíli, kdy vyrazí. Má představa je taková, že přeskočí začátečnické fáze a prostě jednoho dne vykročí. A bohové se smějí...
Na nočník zatím kašlu. Nechápe, proč by měl sedět na nočníku, když na zemi je to pohodlnější. Počkám na léto a v létě se budu vymlouvat na mimino. Zatím se mohu vymlouvat i na odborníky, resp...
« Starší články Novější články » Dítě spí, manžel se nechává okopávat na fotbale, tak že bych po dlouhé době zaznamenala něco informačně hodnotného?
Hmm, takže naše nejúžasnější dítě: skoro běhá kolem nábytku, přidržuje se velmi ležérně, stojí, sedá si a stoupá bez opory. Párkrát už byl přistižen, jak udělal jeden až dva kroky, ale radši se do takových riskantních akcí moc nepouští. Sledujeme ho velmi úpěnlivě a sníme o chvíli, kdy vyrazí. Má představa je taková, že přeskočí začátečnické fáze a prostě jednoho dne vykročí. A bohové se smějí...
Na nočník zatím kašlu. Nechápe, proč by měl sedět na nočníku, když na zemi je to pohodlnější. Počkám na léto a v létě se budu vymlouvat na mimino. Zatím se mohu vymlouvat i na odborníky, resp...