Jeden den v životě
17. 7. 2012
Pořád žijem a není to tak špatný. Bývalá kolegyně mi na mé stesky napsala, že nejhorší je první měsíc, pak už to jde. Autory těchto chytrých rad jsem měla sto chutí poslat tam, kde slunce nesvítí, ale ona měla pravdu! Fakt. Po měsíci si to "sedlo" a najeli jsme zase na režim a začli fungovat. Už jsme si všichni na sebe zvykli, je čas na rekapitulaci, dokud si něco pamatuju.
Tonda vstává v sedm, jde se podívat do ložnice na Haničku, dá jí pusu, zkontroluje oko, párkrát jí sedne na hlavu, opře se o bříško a s tátou vyráží do koupelny a snídat. Hanele se budí cca 2x za noc, na ranní kojení si ji beru do postele a pak chrní cca do devíti, takže se dospím a stihnu v klidu umýt a nasnídat. Tonda zdlábne svůj rohlík, vyčistí si zuby, mezitím se najím já, absolvujeme srdceryvné loučení s tatínkem a následné asi třicetivteřinové truchlení. Pak jde Tonda "do práce" - vysype kostky, jezdí autem, skládá lokomotivu. Mezitím se vzbudí Hanče, dostane prso a několik bratrových hubiček a "malá, malá". Pak se Tonda pověsí na dveře a je čas jít ven. Uvazuju si Hanče do šátku a vyrážíme. Kočár je tabu, protože pak se Tonda chce vozit a taky ho nechci nahánět ještě s kočárem v ruce. Hanička v šátku vzorně usíná a Tonda se cestou několíkrát vztekne, několikrát si vysvětlíme, že ho fakt nebudu nosit. V poledne dom. Oběd sní z části sám a z části ho krmím nohou houpajíc Haničku v lehátku. Kolem jedné nalákám Tondu do postele na knížky, Haničku kojím a/nebo houpu na klíně, aby byla potichu. Tonda si čte, na tázavé "kata" odpovídám, že to je strom, sluníčko, slepice, kombajn. Pokaždé tomu nevěřím, ale po chvíli si Tonda lehne, chvíli si brebentí, já zpívám a Tondovi se začnou vyvracet oči. Celý proces trvá max 20 min. Hanička většinou taky usne a já mám 1,5 h klid. Ignoruju výbuch v kuchyni a nádobí v dřezu, natáhnu se na gauč a miluju svoje děti.
Odpoledne jdem znovu ven, Tonda se zas několikrát vztekne, občas si lehne na chodník. Obhlídneme všechna auta v okolí a jejich blinkry, zabušíme na každou garáž, kt. potkáme. Jukáme na sebe v domě na zahradě, házíme balón a čekáme na tatínka. Večeře, vana, na pelech. Na rozdíl od poledního spaní nastává hodinové uspávání. Tonda leží, převaluje se, vypráví, potom už jenom leží, nevyžaduje ani pozornost, ani zpívat ani povídat, ale musí tam s ním někdo být. Když konečně usne, večer je v háji. Přebalím Hanele, dáme večerní prso a jdem taky na kutě. Dvakrát za noc kojím, Tonda vstává cca v sedm... etc. etc.
A takhle my žijem. Strhující, že? Ale řeknu vám, že jsou ty dny nějak rychlé. Někdy mám pocit, že jsem ve svém životě pouhým pozorovatelem.
Pořád žijem a není to tak špatný. Bývalá kolegyně mi na mé stesky napsala, že nejhorší je první měsíc, pak už to jde. Autory těchto chytrých rad jsem měla sto chutí poslat tam, kde slunce nesvítí, ale ona měla pravdu! Fakt. Po měsíci si to "sedlo" a najeli jsme zase na režim a začli fungovat. Už jsme si všichni na sebe zvykli, je čas na rekapitulaci, dokud si něco pamatuju.
Tonda vstává v sedm, jde se podívat do ložnice na Haničku, dá jí pusu, zkontroluje oko, párkrát jí sedne na hlavu, opře se o bříško a s tátou vyráží do koupelny a snídat. Hanele se budí cca 2x za noc, na ranní kojení si ji beru do postele a pak chrní cca do devíti, takže se dospím a stihnu v klidu umýt a nasnídat. Tonda zdlábne svůj rohlík, vyčistí si zuby, mezitím se najím já, absolvujeme srdceryvné loučení s tatínkem a následné asi třicetivteřinové truchlení. Pak jde Tonda "do práce" - vysype kostky, jezdí autem, skládá lokomotivu. Mezitím se vzbudí Hanče, dostane prso a několik bratrových hubiček a "malá, malá". Pak se Tonda pověsí na dveře a je čas jít ven. Uvazuju si Hanče do šátku a vyrážíme. Kočár je tabu, protože pak se Tonda chce vozit a taky ho nechci nahánět ještě s kočárem v ruce. Hanička v šátku vzorně usíná a Tonda se cestou několíkrát vztekne, několikrát si vysvětlíme, že ho fakt nebudu nosit. V poledne dom. Oběd sní z části sám a z části ho krmím nohou houpajíc Haničku v lehátku. Kolem jedné nalákám Tondu do postele na knížky, Haničku kojím a/nebo houpu na klíně, aby byla potichu. Tonda si čte, na tázavé "kata" odpovídám, že to je strom, sluníčko, slepice, kombajn. Pokaždé tomu nevěřím, ale po chvíli si Tonda lehne, chvíli si brebentí, já zpívám a Tondovi se začnou vyvracet oči. Celý proces trvá max 20 min. Hanička většinou taky usne a já mám 1,5 h klid. Ignoruju výbuch v kuchyni a nádobí v dřezu, natáhnu se na gauč a miluju svoje děti.
Odpoledne jdem znovu ven, Tonda se zas několikrát vztekne, občas si lehne na chodník. Obhlídneme všechna auta v okolí a jejich blinkry, zabušíme na každou garáž, kt. potkáme. Jukáme na sebe v domě na zahradě, házíme balón a čekáme na tatínka. Večeře, vana, na pelech. Na rozdíl od poledního spaní nastává hodinové uspávání. Tonda leží, převaluje se, vypráví, potom už jenom leží, nevyžaduje ani pozornost, ani zpívat ani povídat, ale musí tam s ním někdo být. Když konečně usne, večer je v háji. Přebalím Hanele, dáme večerní prso a jdem taky na kutě. Dvakrát za noc kojím, Tonda vstává cca v sedm... etc. etc.
A takhle my žijem. Strhující, že? Ale řeknu vám, že jsou ty dny nějak rychlé. Někdy mám pocit, že jsem ve svém životě pouhým pozorovatelem.
17.7.2012 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 20.7.2012. Počet zobrazení: 1549