Společensky
25. 3. 2012
Paradoxní zjištění: vadí mi, že se s nikým nestýkám a s nikým se nebavím, ale já se vlastně s nikým stýkat a bavit nechci. Je to bezva, taková nihilistická existence, ale jsem taková pořád nasraná...
Původně jsme měli jet do Ostravy, ale Toníčkova čtvrteční horečka nám překazila plány. Teplota sice v pátek odešla stejně rychle a potichu, jako ve čtvrtek přišla, ale už jsme plány jednou zrušili, tak jsme zůstali doma. A vůbec to nebylo špatný. V sobotu jsme se vypravili na Kampu, kde byl ten den střed světa. Nic velkolepého jsme si od toho neslibovali, ale něco se děje, jdem se podívat. Nakonec jsme potkali několik kamarádů a v družném hovoru strávili velmi příjemné odpoledne. V neděli jsem znovu vyrazila do víru velkoměsta na odpolední kávu s kamarádkou. Sice se s nikým bavit nechci, ale nějak jsme si to stejně za to odpoledne nestihly říct, takže to budeme muset zopakovat.
Kluci si mezitím zašli na pivo k tenisu a dál trénovali chůzi - za ruce Tonda nejde, ty jsou moc vratké, ale když je v těch rukou dlouhá lžíce na boty, tak to už by šlo. S nadšením kráčí prostorem zatímco záda vodičova tuhnou a protestují. Nadějí na odpočinek je jedině osedlání auta - odrážedla. Něco se ale děje, takže na chvíli zase polevila má hysterie okolo chození. Nový pohyb Tondu nakonec zřejmě zmohl natolik, že večer bez řečí v osm zalehl a ani si nevšiml, že je osm o hodinu dřív než včera...
Nevím, jak je to možné, ale nějak se po víkendu cítím najednou odpočatá a méně nasraná. Že bych přehodnotila svůj přístup k životu? No, zatím se nebudu ukvapovat - v té sebelítosti se zase umím tak hezky porochnit...
Paradoxní zjištění: vadí mi, že se s nikým nestýkám a s nikým se nebavím, ale já se vlastně s nikým stýkat a bavit nechci. Je to bezva, taková nihilistická existence, ale jsem taková pořád nasraná...
Původně jsme měli jet do Ostravy, ale Toníčkova čtvrteční horečka nám překazila plány. Teplota sice v pátek odešla stejně rychle a potichu, jako ve čtvrtek přišla, ale už jsme plány jednou zrušili, tak jsme zůstali doma. A vůbec to nebylo špatný. V sobotu jsme se vypravili na Kampu, kde byl ten den střed světa. Nic velkolepého jsme si od toho neslibovali, ale něco se děje, jdem se podívat. Nakonec jsme potkali několik kamarádů a v družném hovoru strávili velmi příjemné odpoledne. V neděli jsem znovu vyrazila do víru velkoměsta na odpolední kávu s kamarádkou. Sice se s nikým bavit nechci, ale nějak jsme si to stejně za to odpoledne nestihly říct, takže to budeme muset zopakovat.
Kluci si mezitím zašli na pivo k tenisu a dál trénovali chůzi - za ruce Tonda nejde, ty jsou moc vratké, ale když je v těch rukou dlouhá lžíce na boty, tak to už by šlo. S nadšením kráčí prostorem zatímco záda vodičova tuhnou a protestují. Nadějí na odpočinek je jedině osedlání auta - odrážedla. Něco se ale děje, takže na chvíli zase polevila má hysterie okolo chození. Nový pohyb Tondu nakonec zřejmě zmohl natolik, že večer bez řečí v osm zalehl a ani si nevšiml, že je osm o hodinu dřív než včera...
Nevím, jak je to možné, ale nějak se po víkendu cítím najednou odpočatá a méně nasraná. Že bych přehodnotila svůj přístup k životu? No, zatím se nebudu ukvapovat - v té sebelítosti se zase umím tak hezky porochnit...
25.3.2012 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 26.3.2012. Počet zobrazení: 1174