Životní dar a co s ním?
26. 6. 2012
Mít zdravé děti je ten největší životní dar, praví moudrost našich babiček. Ale občas mám pocit, že bych ty dary vyhodila oknem a sebe hned za nimi. Praví realita všedního dne na mateřské "dovolené". Ne, nezvládám to a už se mě, prosím, neptejte. Jsou dny lepší a horší, ale ty horší jsou fakt špatný.
Všichni se mě ptají, jestli se mi stýská po práci. Ze začátku jsem srdnatě tvrdila, že ne, protože se to ode mě očekávalo (vždycky jsem byla poslušná holčička) a mít zdravé děti je přeci ten největší životní dar. Starší generace si většinou po mé uspokojující odpovědi neodpustila pohrdavé poznámky na adresu žen, které se vracejí do práce dříve než ve třech letech dítka, lhostejno na jaký úvazek, matka má být přeci uvázána k dětem, vždyť děti, to je radost a děti je přeci třeba si užít.
A tak si užívám plnými doušky, až se občas začnu dávit. Jo, když se za pár měsíců a let ohlédnu, tak to všechno určitě strašně rychle uteče. Ale když jsou za vámi teprve 3 neděle s ukňouraným miminem a vztekajícím se rarachem a před vámi ještě několik let popření sebe sama (vzteká se, protože to k věku patří, kňourá, protože jí bolí bříško, nějak se s tou lžičkou naučit musí, nejde mu usnout, protože je přetažený a nemá cenu se kvůli tomu všemu rozčilovat - ale jak, když mě to prostě rozčiluje???), tak je to kurevsky dlouhý, věřte mi.
Ano, stýská se mi po práci, pekelně. Když se mi s Tondou nepodaří ani dojít do krámu, když mám Haničku v šátku a Tonda mi zteklej visí na ruce, protože po něm chci, aby už opustil zkoumání tohoto auta a alespoň popošel k dalšímu, když na procházce nedělám nic jinýho, než že komentuju, že auto má blinkr, na který Tonda ukazuje a po páté Tondovi říkám, že už nebudeme zavírat tu branku a půjdeme dál, a to vše pět dní v týdnu, připadám si taková nevyužitá. Místo abych si děti užila, snažím se den za dnem jen přežít. Jo, chci chodit do práce. Jeden až dva dny v týdnu v kanceláři bez dětí. Mluvit s dospělými lidmi a dělat něco, co s dětmi vůbec nesouvisí. A nijak si to neprotiřečí s tím, jak moc miluju svoje děti a že mít zdravé děti opravdu považuju za obrovský dar. Chodit trochu do práce je pro mě jediný způsob, jak se alespoň přiblížit k tomu být svým dětem dobrou maminkou a ne uřvanou vynervovanou semetrikou. Zasloužím si to já a hlavně si to zaslouží moje děti. Sice jsem matka, ale být jenom doma s dětmi prostě není normální, to se na mě nezlobte.
Ale jinak ještě pořád trochu žiju.
Mít zdravé děti je ten největší životní dar, praví moudrost našich babiček. Ale občas mám pocit, že bych ty dary vyhodila oknem a sebe hned za nimi. Praví realita všedního dne na mateřské "dovolené". Ne, nezvládám to a už se mě, prosím, neptejte. Jsou dny lepší a horší, ale ty horší jsou fakt špatný.
Všichni se mě ptají, jestli se mi stýská po práci. Ze začátku jsem srdnatě tvrdila, že ne, protože se to ode mě očekávalo (vždycky jsem byla poslušná holčička) a mít zdravé děti je přeci ten největší životní dar. Starší generace si většinou po mé uspokojující odpovědi neodpustila pohrdavé poznámky na adresu žen, které se vracejí do práce dříve než ve třech letech dítka, lhostejno na jaký úvazek, matka má být přeci uvázána k dětem, vždyť děti, to je radost a děti je přeci třeba si užít.
A tak si užívám plnými doušky, až se občas začnu dávit. Jo, když se za pár měsíců a let ohlédnu, tak to všechno určitě strašně rychle uteče. Ale když jsou za vámi teprve 3 neděle s ukňouraným miminem a vztekajícím se rarachem a před vámi ještě několik let popření sebe sama (vzteká se, protože to k věku patří, kňourá, protože jí bolí bříško, nějak se s tou lžičkou naučit musí, nejde mu usnout, protože je přetažený a nemá cenu se kvůli tomu všemu rozčilovat - ale jak, když mě to prostě rozčiluje???), tak je to kurevsky dlouhý, věřte mi.
Ano, stýská se mi po práci, pekelně. Když se mi s Tondou nepodaří ani dojít do krámu, když mám Haničku v šátku a Tonda mi zteklej visí na ruce, protože po něm chci, aby už opustil zkoumání tohoto auta a alespoň popošel k dalšímu, když na procházce nedělám nic jinýho, než že komentuju, že auto má blinkr, na který Tonda ukazuje a po páté Tondovi říkám, že už nebudeme zavírat tu branku a půjdeme dál, a to vše pět dní v týdnu, připadám si taková nevyužitá. Místo abych si děti užila, snažím se den za dnem jen přežít. Jo, chci chodit do práce. Jeden až dva dny v týdnu v kanceláři bez dětí. Mluvit s dospělými lidmi a dělat něco, co s dětmi vůbec nesouvisí. A nijak si to neprotiřečí s tím, jak moc miluju svoje děti a že mít zdravé děti opravdu považuju za obrovský dar. Chodit trochu do práce je pro mě jediný způsob, jak se alespoň přiblížit k tomu být svým dětem dobrou maminkou a ne uřvanou vynervovanou semetrikou. Zasloužím si to já a hlavně si to zaslouží moje děti. Sice jsem matka, ale být jenom doma s dětmi prostě není normální, to se na mě nezlobte.
Ale jinak ještě pořád trochu žiju.
26.6.2012 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 27.6.2012. Počet zobrazení: 1324