Jak to zvládáš?
15. 6. 2012
2.6.2012 se nám narodila Hanička. Je to krásná, dokonalá, drobounká, růžová holčička. Tonda je oproti ní naprosto obrovskej. A proto si pořád musím připomínat, že i přesto všechno je to pořád malej klouček. To, že se mu narodila sestřička, z něj nedělá najednou rozumného dospěláka. Ale je to statečnej a šikovnej kluk - už nepláče, když Hanče zavrní, když si fňukne, běží jí udělat malá, malá. A my se snažíme Tondu nevychovávat o nic méně ani více, než před tím. Hlavně se snažím po něm nechtít, aby byl větší a rozumnější, než je. Ale je to boj, to vám povím. Co jsme si spískali, to máme, ale co on s tím? Snažím se mu Haničku neupírat, aby k ní kdykoliv mohl, kouká se, jak přebaluju, jak se Háně krmí, nemá rád, když jí vezmu z jeho dosahu. Tak snad to půjde. Snažím se být k dispozici Háně, která nechápe, proč by měla být sama, když nechce, a snažím se být k dispozici Tondovi, který nechápe, proč by měl najednou čekat, až obstarám malou ségru. Občas je to na palici, občas je to technický oříšek (zkuste si na klín posadit 12 kg raracha, zatímco chováte 3 kg miminko), ale zatím se zdá, že všechno má své řešení.
Den je najednou nějak rychlejší. Dostat se ven s dvěma dětmi je nějak náročnější; udělat oběd, nakrmit a uspat Tondu, zatímco na druhé ruce houpu nedoprděnou Haničku, je o nervy. Ale nakonec se to vždycky podařilo a většinou se jako odměny i dočkám alespoň hodinky jejich synchronizovaného spánku. Než na zahradě přistoupím ke kojení, musím obstarat Tondu, aby měl dost zábavy a nevrhal se z obrubníku/ze schodů, když mám zrovna Hanče u prsa. Do a ze schodů holt už Tonda musí po svých se mnou za ruku. Vycházky s Tondou neustále dokola zkoumajícím blinkr u každého auta, zatímco já drncámkočár s Haničkou, jsou taky dobrý bobřík trpělivosti. Občas se Tonda vztekne a občas mi dojde trpělivost rychleji než dřív. Občas Hanče nechce v noci spát, protože jí bolí bříško, nebo chce prostě být vzhůru. Snažíme se, zatím to jde. Pokouším se nemyslet na to, jak to bude dál, ale uklidňuju se, že sice Hanička bude čím dál náročnější, ale zároveň bude Tonda taky větší a víc k domluvě. A hodně pomáhá, že je léto a ven se dá jít kdykoliv a bez velkých příprav a oblíkání. A tandemový kočár? Bez něj si to vůbec neumím představit.
Jinak jsem překvapivě nijak zvlášť nezmoudřela, ani se ze mě nestala ta trpělivá, důsledná, laskavá a bla bla bla maminka. Ne, nejsem statečná, ani skvělá, ani šikovná. Jen jsme si prostě pořídili dvě děti nějak rychleji, než jsme čekali. Ale když dávaj, tak bereme. Nezvládám to o nic lépe (a doufám, že snad ani o moc hůře) než musím. Tolik odpověď na tu všudypřítomnou, přirozenou a přitom tááák protivnou otázku "A jak to zvládáš, prosím tě?" Jo, a taky vím, že až povyrostou, bude to bezva, protože si vystačej spolu. Jenom se toho dožít, že... Takže máte-li ještě nějaké dotazy a postřehy,sem s nimi nechte si je pro sebe. Vím všechno, co potřebuju a snažím se přežít.
Máme dvě krásné a hlavně zdravé děti, co víc si v životě přát? Snad už jen aby nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil...
2.6.2012 se nám narodila Hanička. Je to krásná, dokonalá, drobounká, růžová holčička. Tonda je oproti ní naprosto obrovskej. A proto si pořád musím připomínat, že i přesto všechno je to pořád malej klouček. To, že se mu narodila sestřička, z něj nedělá najednou rozumného dospěláka. Ale je to statečnej a šikovnej kluk - už nepláče, když Hanče zavrní, když si fňukne, běží jí udělat malá, malá. A my se snažíme Tondu nevychovávat o nic méně ani více, než před tím. Hlavně se snažím po něm nechtít, aby byl větší a rozumnější, než je. Ale je to boj, to vám povím. Co jsme si spískali, to máme, ale co on s tím? Snažím se mu Haničku neupírat, aby k ní kdykoliv mohl, kouká se, jak přebaluju, jak se Háně krmí, nemá rád, když jí vezmu z jeho dosahu. Tak snad to půjde. Snažím se být k dispozici Háně, která nechápe, proč by měla být sama, když nechce, a snažím se být k dispozici Tondovi, který nechápe, proč by měl najednou čekat, až obstarám malou ségru. Občas je to na palici, občas je to technický oříšek (zkuste si na klín posadit 12 kg raracha, zatímco chováte 3 kg miminko), ale zatím se zdá, že všechno má své řešení.
Den je najednou nějak rychlejší. Dostat se ven s dvěma dětmi je nějak náročnější; udělat oběd, nakrmit a uspat Tondu, zatímco na druhé ruce houpu nedoprděnou Haničku, je o nervy. Ale nakonec se to vždycky podařilo a většinou se jako odměny i dočkám alespoň hodinky jejich synchronizovaného spánku. Než na zahradě přistoupím ke kojení, musím obstarat Tondu, aby měl dost zábavy a nevrhal se z obrubníku/ze schodů, když mám zrovna Hanče u prsa. Do a ze schodů holt už Tonda musí po svých se mnou za ruku. Vycházky s Tondou neustále dokola zkoumajícím blinkr u každého auta, zatímco já drncámkočár s Haničkou, jsou taky dobrý bobřík trpělivosti. Občas se Tonda vztekne a občas mi dojde trpělivost rychleji než dřív. Občas Hanče nechce v noci spát, protože jí bolí bříško, nebo chce prostě být vzhůru. Snažíme se, zatím to jde. Pokouším se nemyslet na to, jak to bude dál, ale uklidňuju se, že sice Hanička bude čím dál náročnější, ale zároveň bude Tonda taky větší a víc k domluvě. A hodně pomáhá, že je léto a ven se dá jít kdykoliv a bez velkých příprav a oblíkání. A tandemový kočár? Bez něj si to vůbec neumím představit.
Jinak jsem překvapivě nijak zvlášť nezmoudřela, ani se ze mě nestala ta trpělivá, důsledná, laskavá a bla bla bla maminka. Ne, nejsem statečná, ani skvělá, ani šikovná. Jen jsme si prostě pořídili dvě děti nějak rychleji, než jsme čekali. Ale když dávaj, tak bereme. Nezvládám to o nic lépe (a doufám, že snad ani o moc hůře) než musím. Tolik odpověď na tu všudypřítomnou, přirozenou a přitom tááák protivnou otázku "A jak to zvládáš, prosím tě?" Jo, a taky vím, že až povyrostou, bude to bezva, protože si vystačej spolu. Jenom se toho dožít, že... Takže máte-li ještě nějaké dotazy a postřehy,
Máme dvě krásné a hlavně zdravé děti, co víc si v životě přát? Snad už jen aby nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil...
15.6.2012 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 15.6.2012. Počet zobrazení: 1382
