Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Hodně si přát a je-li třeba, včas to pustit

12. 5. 2012

Je to směšné a dětinské, ale já prostě musím. Aneb další chlubivé okénko.

Před asi třemi měsíci jsem se smířila s myšlenkou, že Tonda prostě bude chodit pozdě, takže se tandemovému kočárku nevyhnu. Jako jazýček na vahách, zda tandem ano či ne, jsem si stanovila trasu od nás na hřiště a do krámu k Rockerovi. Pokud ji Tonda zvládne, nepotřebujeme tandem, léto nějak zvládneme a potom už si troufnu šoupnout mimino do šátku a Tonda zůstane v gofkách. Tonda pořád nechodil a nechodil a já se pomalu smířila s tandemem a již po několikáté se uklidnila, že se neděje nic horšího než to, že svět neřídím já, ale někdo jinej.

A včera, přátelé, včera se to stalo:

.

Bezmála 1,5 km pěšky a na motorce bez jištění kočáru! Chce to realistický cíl, dost času a nebát se.

Tandem kvůli tomu rušit nebudu, možná bychom to bez něj zvládli, ale za ty nervy mi to nestojí. Ale prostě mám radost, věci se hýbou, svět se točí, jak má.
12.5.2012 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 12.5.2012. Počet zobrazení: 1353

Komentáře