Tudů, tudů... Pamatujete? Tak už je to tady. Houstne to - nastoupila jsem do práce.
Začátek nevyšel úplně podle mých představ, ale vlastně začínat večírkem vůbec není špatný. Teď už je to ale dovopravdy. Třikrát týdně od devíti do dvou chodím do práce. Do kanceláře. Mezi samé dospělé lidi. Náplň práce sice není žádný dreamjob, ale kolektiv je skvělý, kancelář v centru Prahy a není problém, když potřebuju zůstat doma se svojí nebo Olinčinou nudlí. Již vyzkoušeno. A vlastně teď ani nejsem naladěná dělat nějakou pořádnou práci, kterou bych si v hlavě nosila domů a termíny by mě pokaždé dohnaly nudle-nenudle. Takže začínám hezky piánko, zaklapnu počítač a odcházím s čistou hlavou a s případnými absencemi, ať už kvůli nemoci nebo školní akci, si nelámu hlavu.
Takže jak to vypadá? Sice práce pianko, ale lítám jak hadr na holi. Z práce jedu rovnou vyzvednout děti z institucí. Doma na mě čeká ten ranní výbuch, který jsem dřív likvidovala společně s prádlem a dalšími periodickými domácími pracemi každé ráno skoro hodinu. Ale zas mají děti prostor se zapojit - čeká tu na ně myčka, někdy i sušička, prádlo... nepřeberná paleta možností. Pak propustím děti si na chvilku hrát, než začneme s úkolama. Pustím se do vaření večeře, na které zas začínám trvat, protože je to většinou mé jediné teplé jídlo. No a pak už pomodlit - vyčurat - spát.
Úterky a pátky dopoledne mám volné. V úterý chodím s Haničkou na flétnu a v pátek chodí Olinka "po o" a tuhle výsadu jí nechci rušit. Moje představa byla, že ta dvě dopoledne využiju především na domácnost, na psaní článků pro jednu firmu na web a jako rezervu na občasné úřednosti. A hlavně, že se budu moct trochu flinkat, udělám si čas pro sebe. Ovšem od té půlky ledna, kdy jsem nastoupila, jsem si těch volných dnů moc neužila - různé úřední, lékařské a jiné nutné pochůzky, odjezdy na hory apod. Po měsíci jsem pochopila, že takhle to už bude pořád. Sice to jsou vždycky různé nenadálé nebo výjimečné záležitosti, ale jsou pořád nějaké.
Dny jsou najednou strašně krátké nebo rychlé, nevím. A víte co? Strašně mě to baví. Nezastavím se, ale konečně se něco děje. Zas mám pocit, že žiju! Tak posílám ještě jedno zvířátko na konec.
8.2.2019 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 22.2.2019. Počet zobrazení: 1062
