Miluju seznamy. Píšu si je na všechno. A ještě raději v nich potom škrtám. Nikomu to neříkejte, ale občas si pro tu radost ze škrtání na seznam připíšu i úkoly, které jsem už udělala. Velké úkoly na měsíc, co chci udělat tenhle týden, co dnes. Seznam úkolů pro přípravu Vánoc, Tondovy rodinné i školní oslavy narozenin. Seznam, co je potřeba udělat kolem tábora a prvního výletu. Seznamy dárků, oblečení, které je třeba koupit, i všech dalších potřebností. Tipy na výlety, filmy, knížky. Ale jsou období, kdy mi to přerůstá přes hlavu. Typicky listopad-prosinec a květen-červen.
Jsou úkoly, které se přelévají z měsíce na měsíc, momentálně třeba zařídit dětem kartičky do MHD, nebo objednat sebe (a asi už i děti) k zubaři. Tyhle, když je konečně splním, si škrtám obzvlášť s gustem. Pak jsou úkoly, které mě celkem rychle doběhnou, protože mají jasný termín – Tondovy narozeniny, koupit dětem zimní boty. Napsat Ježíškovi. Koupit adventní kalendáře. A pak úkoly, které mají doslova svou fyzickou podstatu. Strašně se mi do nich nechce, ale denně je mám na očích jako memento mori: inventura zimního vybavení. Něco udělat s tím obrovským pytlem oblečení, který mi tu už několik týdnů straší… Taška věcí do kontejneru s textilem... K tomu přihoďte všechny rozvrhy školních a školkových akcí, které se směrem k prosinci začínají citelně zahušťovat, Tondovo učení písniček do hudebky, Haniččino cvičení na flétnu, trochu vést v patrnosti různé úkoly všech členů domácnosti. Mám pocit, že se mi hlava rozskočí.
Dopoledne mám volno. Je to slastné a opojné. Nepřerušované, čisté minimálně čtyři hodiny na soustředěnou činnost (viz seznam úkolů). Uvést domácnost do stavu, abych si mohla sednout a dát kafe, aniž bych se přilepila ke stolu a dívala se na prádlo ke složení. Pochůzky sama bez mrňavky za zadkem. Řešení různých úředností, vše kolem chystaného tábora. Možnost se zastavit a v klidu si sednout ke kalendáři a plánování. A čtyři hodiny jsou pryč a stejně za mnou není nic vidět. Štve mě to, občas se i trochu nudím, ale protože se mě pořád všichni ptají, kdy půjdu do práce a líčí mi, jak moc jsou uhnané, tak neříkám nic, polituju je, nechám je myslet si něco o rozmazlených líných matkách zlatokopkách a snažím se udržet si myšlenku, že to, že ostatní běží krysí závod (někteří z nutnosti, jiní protože to jinak neumí), neznamená, že já musím taky.
Pak nastane odpoledne a svět se rychle roztočí. Tonda dojde ze školy, pak vyzvedávací okruh Hanička - Olinka, případně nějaké kroužky. Úkoly, cvičit do hudebky, večeře, probůh, můžete odklidit aspoň půlku z toho, co jste nanosili na stůl a podlahu? Do toho samozřejmě všichni naráz vypráví, co bylo ve škole/školce, něco čteme, prohlídnout si v encyklopedii, jak vzniká tornádo, a najednou je večer. Řeknu vám, má to grády, ten kontrast. Taková trochu sauna. Ty jednotlivé fáze jsou obě trochu k nesnesení, ale ten kontrast je nakonec vlastně fajn. Ale stejně večer odpadám.
Asi jsem slabší kus, ale ta práce se mi tam prostě nevejde. Děti jsou malé jen jednou a ač mě to často krutě nebaví, chci jim být k dispozici. Chci, aby nemusely být do čtyř v institucích. Abych je mohla někdy nechat doma jen proto, že jsou unavené nebo mají nudli, aniž bych se hroutila, že mi stojí práce. Krom toho tu máme ty spousty prázdnin a volných dnů. Jednak nechci každý rok řešit "kam s nimi" a plánovat prázdniny na dny přesně a jednak si to prázdninové bezčasí chci užít trochu s nimi. Krom toho jsme se pustili do přípravy dětského tábora. Shrnuto podtrženo mi z toho vychází, že dostat práci, kdy bych z tohohle všeho nemusela moc slevovat, je spíš utopie. Ale zase ta představa, že dělám něco za peníze, s dospělými lidmi, prostě že jsem zas chvilku důležitá, je opojná. A tak přeci jen podléhám a hledám si práci. Tak Vesmíre, pojď mi!
Katchen, jestli tě to uklidní, já jsem letos ještě výrazněji zredukovala svůj úvazek, chodím do práce každý den na dvě (!) hodiny po ránu, ve zbylém čase se snažím pracovat na svých seznamech a taky to nezvládám. Než dorazím domů, je po desáté, pak se chci najíst, na chvilku si sednout, trochu pofackovat domácnost... a najednou už je nutné běžet pro děti a zas za mnou nic tak slavného nezůstalo.
My jsme si to tedy ještě poněkud zkomplikovali tím dojížděním, ale obě instituce, předškolní i školní, za to holt stojí.
