Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Tudů, tudů

16.11.2018

Miluju seznamy. Píšu si je na všechno. A ještě raději v nich potom škrtám. Nikomu to neříkejte, ale občas si pro tu radost ze škrtání na seznam připíšu i úkoly, které jsem už udělala. Velké úkoly na měsíc, co chci udělat tenhle týden, co dnes. Seznam úkolů pro přípravu Vánoc, Tondovy rodinné i školní oslavy narozenin. Seznam, co je potřeba udělat kolem tábora a prvního výletu. Seznamy dárků, oblečení, které je třeba koupit, i všech dalších potřebností. Tipy na výlety, filmy, knížky. Ale jsou období, kdy mi to přerůstá přes hlavu. Typicky listopad-prosinec a květen-červen.

Jsou úkoly, které se přelévají z měsíce na měsíc, momentálně třeba zařídit dětem kartičky do MHD, nebo objednat sebe (a asi už i děti) k zubaři. Tyhle, když je konečně splním, si škrtám obzvlášť s gustem. Pak jsou úkoly, které mě celkem rychle doběhnou, protože mají jasný termín – Tondovy narozeniny, koupit dětem zimní boty. Napsat Ježíškovi. Koupit adventní kalendáře. A pak úkoly, které mají doslova svou fyzickou podstatu. Strašně se mi do nich nechce, ale denně je mám na očích jako memento mori: inventura zimního vybavení. Něco udělat s tím obrovským pytlem oblečení, který mi tu už několik týdnů straší… Taška věcí do kontejneru s textilem... K tomu přihoďte všechny rozvrhy školních a školkových akcí, které se směrem k prosinci začínají citelně zahušťovat, Tondovo učení písniček do hudebky, Haniččino cvičení na flétnu, trochu vést v patrnosti různé úkoly všech členů domácnosti. Mám pocit, že se mi hlava rozskočí.

Dopoledne mám volno. Je to slastné a opojné. Nepřerušované, čisté minimálně čtyři hodiny na soustředěnou činnost (viz seznam úkolů). Uvést domácnost do stavu, abych si mohla sednout a dát kafe, aniž bych se přilepila ke stolu a dívala se na prádlo ke složení. Pochůzky sama bez mrňavky za zadkem. Řešení různých úředností, vše kolem chystaného tábora. Možnost se zastavit a v klidu si sednout ke kalendáři a plánování. A čtyři hodiny jsou pryč a stejně za mnou není nic vidět. Štve mě to, občas se i trochu nudím, ale protože se mě pořád všichni ptají, kdy půjdu do práce a líčí mi, jak moc jsou uhnané, tak neříkám nic, polituju je, nechám je myslet si něco o rozmazlených líných matkách zlatokopkách a snažím se udržet si myšlenku, že to, že ostatní běží krysí závod (někteří z nutnosti, jiní protože to jinak neumí), neznamená, že já musím taky.

Pak nastane odpoledne a svět se rychle roztočí. Tonda dojde ze školy, pak vyzvedávací okruh Hanička - Olinka, případně nějaké kroužky. Úkoly, cvičit do hudebky, večeře, probůh, můžete odklidit aspoň půlku z toho, co jste nanosili na stůl a podlahu? Do toho samozřejmě všichni naráz vypráví, co bylo ve škole/školce, něco čteme, prohlídnout si v encyklopedii, jak vzniká tornádo, a najednou je večer. Řeknu vám, má to grády, ten kontrast. Taková trochu sauna. Ty jednotlivé fáze jsou obě trochu k nesnesení, ale ten kontrast je nakonec vlastně fajn. Ale stejně večer odpadám.

Asi jsem slabší kus, ale ta práce se mi tam prostě nevejde. Děti jsou malé jen jednou a ač mě to často krutě nebaví, chci jim být k dispozici. Chci, aby nemusely být do čtyř v institucích. Abych je mohla někdy nechat doma jen proto, že jsou unavené nebo mají nudli, aniž bych se hroutila, že mi stojí práce. Krom toho tu máme ty spousty prázdnin a volných dnů. Jednak nechci každý rok řešit "kam s nimi" a plánovat prázdniny na dny přesně a jednak si to prázdninové bezčasí chci užít trochu s nimi. Krom toho jsme se pustili do přípravy dětského tábora. Shrnuto podtrženo mi z toho vychází, že dostat práci, kdy bych z tohohle všeho nemusela moc slevovat, je spíš utopie. Ale zase ta představa, že dělám něco za peníze, s dospělými lidmi, prostě že jsem zas chvilku důležitá, je opojná. A tak přeci jen podléhám a hledám si práci. Tak Vesmíre, pojď mi!

Písnička od Jananas
29.11.2018 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 30.11.2018. Počet zobrazení: 1101

Komentáře

Autor: (Lacht)anička
Vloženo: 1.12.2018 0:47:40
Katchen, jestli tě to uklidní, já jsem letos ještě výrazněji zredukovala svůj úvazek​, chodím do práce každý den na dvě (!) hodiny po ránu, ve zbylém čase se snažím pracovat na svých seznamech a taky to nezvládám. Než dorazím domů, je po desáté, pak se chci najíst, na chvilku si sednout, trochu pofackovat domácnost... a najednou už je nutné běžet pro děti a zas za mnou nic tak slavného nezůstalo.
My jsme si to tedy ještě poněkud zkomplikovali tím dojížděním, ale obě instituce, předškolní i školní, za to holt stojí.