Je to tu. Nový začátek. Ne Nový rok, ale ta chvíle, kdy odneseme vánoční krabici do sklepa. Vánoce za námi. Nový rok za námi. Stromeček odstrojen, po silvestru vypráno, děti nachystány do institucí. Letos je nový nádech ještě umocněn tím, že nastupuju do práce. Teda do takové trochupráce. Přesně tak, jak potřebuju - žádný úvazek, jen co si odpracuju v hodinách, náplň, která víceméně počká. A dokonce v jedné z organizací, které byly na top listu. Těším se. Náplň práce sice moc snová není, z domova toho jde dělat minimum, ale když nebudu muset honit hodiny, tak to beru. Ostatně mám zkušebku. Když to nepůjde, tak je třeba přesvědčím, že tohle sice není úplně práce pro mě, ale jinak jsem bezvadná a moc mě chtějí na jinou práci. A když ne, tak budu hledat štěstí jinde, ale už s novým zářezem v životopise.
Posilvestrovský chillout do konce týdne byl fajn, ale už se přeci jen těším, až děti zas předám do péče vzdělávacích ústavů. A samozřejmě jsem zvědavá a trochu nervózní z nové práce. Tak jo. V sobotu jsou všechny děti u B&D, v neděli jdeme s návštěvou jen na krátkou vycházku do lesa a odpoledne už věnujeme přípravám. Nachystat tašky, oblečení, svačinové krabičky, vykoupat, včas do postele. Jde to ztuha po těch dlouhých prázdninách. Ale je nový rok a zítra začíná má zářná budoucnost autonomního člověka. Nástup domluven na středu, budu mít ještě dva dny na nějaké pochůzky a trochu vydechnout a pak už mě nic nezastaví!
Kolem jedenácté večer do obýváku nakráčela unudlená a uslzená Olinka. Beru si ji do postele a v pondělí ji nechávám doma v teple, aby se to nerozjelo, než půjdu do té práce, že. V úterý ráno je jasné, že to byl jen začátek, takže ve školce ji omlouvám do pátku a do své nové práce volám, že bohužel můžu nastoupit až v pondělí. Chvíli jsem přemýšlela, jak to zařídit, abych do té práce mohla. Nakonec jsem to vyhodnotila, že se nebudu přeskakovat. Že ta situace nastala hned takhle z kraje, je blbé, ale určitě to nebylo naposled. Možnost zůstat doma s nemocnými dětmi, aniž bych se hroutila, co všechno na mě v práci padne, byla jedna z priorit. Tak to holt hned zkraje vyzkoušíme. Dle očekávání, je to hlavně v mé hlavě, můj nový zaměstnavatel neměl problém a domluvili jsme se na nástupu následující týden. A že ve čtvrtek můžu dorazit aspoň na večírek. Ulevilo se mi.
Údajně je běžné, že děti i jen chystané změny odstonají. Sice jsem dětem o práci nic neřekla, dokud si nenastavím nový režim, ale asi na to mají radary. Ale stejně mě to žere. Už chci začít, ten příliš dlouhý pobyt na startovní čáře mi nedělá dobře. A taky mě na tom štve, že si mi bortí má představa o sobě samé, coby zodpovědné pracovnici se zdravými dětmi v institucích, a když ne, tak si to nějak zařídím... Zjistila jsem, že si to zařizovat nechci. Že se ještě kvůli práci přeskakovat nehodlám. Nevím, jestli je to dobře, možná je to jen lenost a neochota, ale prostě to tak mám.
Takže dál sedím v "alcatrazu", mám zaracha a Olinka má nudli u nosu, kašle, trochu teplota. Štve mě to, nebaví mě to, ale co už s tím. Aspoň nikde nic nehoním. Překážky jsou prý od toho aby se překonávaly. No, nevím. Mě spíš ta překážka utvrdila v tom, že do toho nechci jít za každou cenu. No a kdyby to rodinně sladit fakt nešlo, tak mi kamarádka poradila, že mám chodit jen na ty večírky. Jo, to by asi šlo.
8.1.2019 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 9.1.2019. Počet zobrazení: 993
