Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Volební výlet III

21.1.2023

Vlastně se z toho už stala krásná tradice. Naše republika má za sebou tři přímé volby prezidenta a my jsme třikrát v druhém kole volili společně s Dvacítkou na horách. 2013 si už ani nepamatuju, snad jen že to bylo nové a napínavé. Prezidentem se stal Miloš Zeman a ještě jsme vůbec neměli tušení, jak děsivá jízda to bude. 2018 si ale pamatuju velmi zřetelně. Zejména tu euforii a naději ve vzduchu, že to musí vyjít. Že přeci většina národa už musí vidět, kam nás Zeman táhne. A nevyšlo to. Ta deziluze byla hrozná. Doteď si vybavuju, jak jsem se vrátila s Tondou a Haničkou z běžek do hospody, kde seděli M. a J. s malýma holkama. Znáte ten pocit, když mokří, vyfoukaní vejdete do útulné, vyhřáté hospody, sednete si a máte pocit, že na světě je skvěle. Tak jsem si takhle s dobrým pocitem sedla a zeptala se, jak to vypadá. J. jenom neznatelně zavrtěl hlavou a z pohledu mi bylo jasné, že je zle. To zoufalství a padnuvší beznaděj při té vzpomínce cítím doteď. Nemohla jsem uvěřit. Myslím, že tahle fotka náladu velmi přesně ilustruje.

A protože si to tak dobře pamatuju, strašně jsem se letos bála připustit si naději, že to tentokrát dobře dopadne. Těch 14 dní mezi prvním a druhým volebním kolem bylo nečekaně vyčerpávajících. Postupně bylo těžší a těžší si zachovat skepsi a čím hůř jsem se bránila naději, tím větší jsem měla strach. Po těch druhých pěti letech se Zemanem, kdy jsem si už tolikrát myslela, že více klesnout nemůžeme a ono to stále nebylo dno, ve válce s Ruskem a se sílící proruskou scénou byl ten strach ještě větší než v roce 2018. No nic, je pátek večer, je čas vyrazit. Je nás snad 30 a volební místnost zřízenou na nádraží v expozici o Kořenovské ozubnicové dráze bereme ztečí. Je to stejné jako dvakrát předtím. Společná euforie, naděje, vtípky, ale i "stažené zadky". Cestou zpět jsme to posichrovali společným panákem, dokud je nám ještě veselo. Víc jsme udělat nemohli, děj se vůle lidu.

A ono to konečně vyšlo! "Koláče" jsme sledovali on-line na běžkách na trase Jakuszyce - Martinské údolí. Od začátku to vypadalo slibně a celkem brzy bylo jasné, že JE TO TAM! Děti jsme poslaly pinožit se k baráku a obsadili jsme sympatickou hospodu na Hoftíku. Tady padly první panáky, sledovali jsme záběry z volebních štábů a poslechli jsme si první hodnocení nového prezidenta i tiskovku toho gaunera. Přiznám se, milý deníčku, plákla jsem si. Protože tuhle výhybku jsme přehodili v poslední chvíli před hodně dlouhým a černým tunelem.

V roce 2018 jsem v prvním kole vyměkla a volila na jistotu a nakonec jsem se na sebe zlobila. Letos jsem se rozhodovala do poslední chvíle. Petr Pavel pro mě byl od začátku naprosto přijatelný, ale jeho heslo "řád a klid" mně zrovna neoslovilo a moc by se mi líbilo mít v čele státu konečně někoho mladého a ještě k tomu ženu. Střídavě mě jeden nebo druhý něčím štvali, ale měla jsem na paměti tweet Marka Švehly, že v ostré kampani jde o získání nerozhodných voličů a že to znamená, že naši vyvolení kandidáti budou nutně říkat věci, kterými nás, jejich přesvědčené voliče, naštvou a je to v pořádku. Takže jsem byla v klidu, že ať to hodím "Danuši" nebo "Generálovi", neudělám chybu. Se vzpomínkou na kyselý pocit z volby "na jistotu" v roce 2018 jsem to hodila Nerudové. A měla jsem z toho radost. Výsledek Babiše mě v prvním kole docela vyděsil, ale z výsledku Danuše Nerudové jsem nijak zvlášť zklamaná nebyla. Naopak jsem nakonec celou dobu mezi prvním a druhým kolem byla hodně pyšná. Na mou kandidátku i na svou volbu v prvním kole. A naprosto splavně jsem se přesunula k Petru Pavlovi a čím dál víc jsem byla přesvědčená, že tohle nakonec nebude žádná volba menšího zla ani protestní volba. Že to nakonec bude můj kandidát a můj prezident.

Večírek byl velkolepý, úleva nepopsatelná (opakovali jsme si to pořád dokola) a do neděle jsem se rozplakala ještě několikrát. Nenasytně jsem projížděla Twitter i zpravodajské servery, doma jsem si sobotní Události pustila ze záznamu. Hltala jsem všechny zprávy o tom, kdo z evropských i světových státníků už Petru Pavlovi gratuloval nebo komentoval jeho zvolení, a nemohla se toho nabažit. V pondělí jsem si ZE ZÁZNAMU pustila HODINOVÝ ROZHOVOR S PREZIDENTEM! Stačilo by mi, že se za prezidenta nemusím stydět a že mi není trapně při každém jeho projevu, ale zatím dostávám násobně víc. Vím, že ta "rock star" jednou pomine a že v budoucnu udělá a řekne spoustu věcí, které mu budu mít za zlé, ale vím, že nebude ohrožovat a relativizovat náš hodnotový svět. To mi úplně stačí, protože přesně to od prezidenta očekávám. A v době války to vůbec není málo.

19.2.2023 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 24.2.2023. Počet zobrazení: 442