Naposledy jsme byli v Telči v roce 2016. Prázdniny v Telči jsou velká srdcovka, ale pravidelně se zčásti kryjí s Perucí a tak vůbec je těžké je do léta vměstnat. A je mi zas trochu líto strávit dovolenou málem každý rok v Telči, kde je to sice báječné, ale přeci jen už to tam známe jak svý boty. Ale letos už jsem měla absťák, a tak jsem tu odvážnou myšlenku vyslovila. Že bychom letos... aspoň na chvilku... po dovolený... co? Cvičně jsem rovnou poptala ubytování s pocitem, že to je beznaděj. Jenže letos je všechno trochu divné a snad proto se dějou i dobré divné věci - vyhlédnutý domek je první týden Prázdnin v Telči volný! Takže ze Šonova jsme rovnou přejížděli na Vysočinu.
Návrat do Telče byl naprosto velkolepý. Od soboty do středy jsme měli pronajatý domek hned přes mostek nad náměstím s výhledem na Věž Svatého Ducha. Byvši po "opravdické" dovolené, neměla jsem vůbec potřebu třeštit a s chutí jsem se oddala všem radostem dovolené na maloměstě. Z domku děti mohly samy na náměstí na zmrzlinu a ráno nám chodily pro ty skvělé koláče k snídani. My jsme si zas chodili sami sednout na kávu do nedaleké kavárny. A protože je to na maloměstě všechno takové jednodušší, nechala jsem děti i ostříhat u místní velmi svérázné kadeřnice, s kterou jsme se pak až do odjezdu stále potkávali. Prošli jsme si všechny stánky, já jsem si doplnila arzenál šperků, děti si koupily kočičí a liščí suvenýry - nahřívací kočky plněné levandulí a holky kabelky. Jedli jsme pizzu, langoše a zmrzlinu, zašli jsme si na dílny, na kole jsme se zajeli vykoupat k roštějnskému rybníku s grilovanými dobrotami a jednou jsme na přání dětí absolvovali peklo zvané dačické koupaliště. Ale musím uznat, že skluzavka a tobogán stály za to. V bývalé synagoze hned naproti domku jsme objevili galerii a nesmírně zajímavý kulturní prostor s milým a pohledným majitelem. Až jsem málem koupila obraz, bohužel se ukázalo, že je už od vernisáže prodaný...
Stihli jsme tři velké koncerty na nádvoří. Hned v sobotu Vlastu Redla, ten se moc nepovedl. Instrumentálně květnaté, ale žvanivé, nemělo to šťávu. Nemyslím, že to bylo jen tím, že nebyl fit. Zázrak koncertu s Hradišťanem před čtyřmi lety se prostě neopakoval, takže Redla už ne. Bohužel. Pak jsme napůl absolvovali Nerez s novou frontmankou Luciou. Míša si dal první půlku, já druhou (i to je výhoda ubytování v centru - jeden vždy s dětmi "doma" a v půlce koncertu jsme se sešli u brány, zatímco děti zvládly těch 10 minut samy v domku i takhle večer). U starých hitů jsem měla chvílemi pocit svatokrádeže, ale hodila jsem to za hlavu - přece ty skvělé písničky nepohřbí s Navarovou. Lucia Šoralová je na mě projevem trochu moc extrovertní, ale uznávám, že to ve své roli nemá lehké a je to spíš můj problém. Objektivně to bylo moc fajn. Na závěr jsem ukořistila i podpisy do nového zpěvníku.
A do třetice už zase s dětmi Javory a Hradišťan. Velká pecka a trefa do černého. Když se nad nádvořím rozezněl hlas Hany Ulrychové, měla jsem pocit, že se zdi sesypou. Hradišťanovské podání folklórní muziky je zase neuvěřitelně živé a moderní. A pak pak Jiří Pavlica poprosí zvukaře, aby nádvoří nazvučil tak, aby to znělo jako v románské rotundě a spustí zcela nemoderní staroslověnský chorál, při kterém jsem chvílemi zapomínala dýchat. A k tomu všemu je Pavlica fakt pěknej chlap.
Taky jsme viděli dva povedené odpolední koncerty na náměstí, z nichž jeden se díky bouřce a přesunu do hospody zvrhl ve skvělou jam-session a jednu odpolední pohádku Víti Marčíka ml. Ten jde ve stopách svého otce - pouliční loutkové divadlo s prvky absurdna a humorem i pro dospělé. Od svého otce, od kterého jsme kdysi viděli skvělou Sněhurku a já Robinsona jako nocturno, se ale podle mě liší skvělým uměním zkratky. Představení bylo báječné, tak akorát poučné a to příběh o Pinocchiovi fakt nemám ráda. Dost mě mrzelo, že jeho noční představení pro dospělé už jsme ten den nestihli. Po pohádce tradiční závěr v místní zmrzlinárně Jadran a večer po zmíněném koncertě Hradišťanu a Ulrychových jsme rovnou sedli do auta a po půlnoci jsme byli doma. Přeci jen byla rodinná dovolená letos dlouhá a za tři dny zas startoval Míša s Olinkou do Peruce.
Letošní Prázdniny v Telči viděny zvenčí byly vlastně takové "o ničem" - nic nového. Ale užila jsem si je jak nikdy před tím.
