Silvestr neklapl, tak jsem urychleně vyhledala náhradu. A protože jsem se v Krkonoších naučila tolik důležitého, volba padla na ně. Čtyři dny na Labské. V penzionu, kde nám uvařili snídani a večeři a přes den nás nechali být. Kde počítali s dětmi. A který stál přímo na sjezdovce. Sice padala hovna s hákama (pardon my French), ale celkově hodnotíme dovolenou velmi pozitivně. Protože děti lyžujou!!! Jakože sjedou celý svah.
Na každý den měli Tonda s Haničkou na dvě hodiny zaplacenou školičku. Tonda se čuřil, že nechce, že je instruktor Tomáš moc přísný. No, když jsem pak Tondu viděla, jak v pluhu hrne svah kolmo dolů a je línej zatáčet, tak instruktorovi Tomášovi přísnost naprosto schvaluju. Ale podstatné je, že z opětovných začátečníků (jak se instruktor vyjádřil po první lekci) se stali nadšení lyžaříčci. Ve středu a ve čtvrtek mydlili cvičný plácek lyžařské školy, učili se zatáčet, jezdit v pluhu, stoupat, potom jezdili slalom kolem kočičky a tučňáka. Po čtvrteční dopolední lekci si Míša troufl vzít odpoledne děti po jednom na lanovku a sjet s nimi místní červenou sjezdovku (jiná nebyla k dispozici). Už to trvalo dost dlouho, nervózně jsem poposedávala v jídelně a čekala jsem, že mi Míša přiveze plačící a zpruzenou Haničku a Tonda tím pádem o jízdě nebude chtít ani slyšet. Říkala jsem si, nevadí, na lanovku chtěli a aspoň uvidí, proč mají lyžování ještě pilovat. Nikoliv. Trvalo jim to tak dlouho, protože MUSELI jet dvakrát. Dtto potom s Tondou.
Hanička v tom sice sedí jak na záchodě, celou dobu zpívá nebo mluví, ale celkem poctivě točí. Tonda zase drží docela pěkný postoj, ale hrne to pluhem na kolmo dolů. Ale jedou. Samozřejmě za vydatné pomoci čerstvého tedy dost pomalého sněhu. Padají oba zhruba stejně často. Přesto všechno jsme byli naprosto ochromeni dojetím a poslední večer jsme dětem objednali zmrzlinový pohár.
V den odjezdu v sobotu dopoledne obouvám s dětmi lyže já. Po osmi letech stojím na sjezdovkách a snad po patnácti v Čechách. Říkali jsme si onehdá s Míšou, že ty naše staré a úplně out lyže ještě vyhazovat nebudeme, že na brázdění českých plácků s dětmi jako když najdem. A je to tu. Takže nohy jak ve svěráku a mé staré Elany jsou příšerně dlouhé a netočej. A povím vám, že dva nadšení začátečníci v kombinaci s hustým sněžením a totálně neupravenou sjezdovkou, to není nic pro sraby. Hůlky odkládám po první jízdě - dost překážejí při neustálém asistování dětem: nasadit a vysadit z lanovky, pomoct srovnat lyže, pomoct vstát, vytáhnout Tondu ze závěje vedle sjezdovky, do které se zapíchl, vysmrkat, narovnat brýle, srovnat rukavice, aby za ně nezalézal sníh a to stále dokola. Ale když vedle mě na lanovce seděla z každé strany jedna neustále mluvící helma a klátili těma malejma lyžema, tak jsem si stejně málem plákla.
Nicméně po třech jízdách jsem totálně urvaná. Naštěstí děti taky, takže je předávám tatínkovi do hospody a jedu si ještě jednu prémiovou jízdu sama. No, co vám budu povídat, rozpomněla jsem se, proč v Čechách jedině na běžky: děsnejch lidí, sjezdovka totálně neupravená, boule, plotny, k tomu husté sněžení. A dřu jak pitomá, ty lyže fakt vůbec netočej. Druhou jízdu už jsem si nechala ujít. Ale děti lyžujou a s trochou úsilí je zvládne uřidít jeden dospělý a to jsme potřebovali.
K tomu jsem já stihla půl dne na běžkách a Míša půl dne sám na sjezdovkách, děti se rochnily a hrabaly díry ve sněhu, Hanička neúnavně bobovala a zápecník Tonda se vracel do chalupy skoro za tmy a jako sněhulák. Kombinace Olinčina režimu, lyžařské školy, kam bylo třeba lyžaříky dopravit a vyzvednout, a našich vlastních skromných požadavků na osobní volno sice značně prověřila naše manažerské schopnosti, ale modus vivendi jsme našli. A Olinka? No, pro tu je zatím zimní dovolená trochu za trest. Ve sněhu padá, takže nechce vůbec chodit, na sáňkách fouká a padá jí sníh do obličeje, kočár jsme do tohoto terénu ani nebrali. S Olinkou tedy chodíme jenom dýchat čerstvý vzduch a snažíme se venku vydržet déle, než jak dlouho se oblíkáme. Ale největší zábava je zdolávání schodů uvnitř penzionu. Ještě jedna sezona v tomto modu a pak už snad máme vyhráno.
15.1.2017 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 19.1.2017. Počet zobrazení: 1834
