Loňské jarňáky v oprátce covidové agonie získaly přízvisko Malevil. Plánování post-apo komunity nám tehdy zachránilo duševní zdraví. Neměli jsme ani tušení, že letošní Malevil bude mít ještě větší grády než ten loňský. Že na jarňáky pojedeme opravdu ve stínu jaderné války. Společný humor nám opět zachránil zdravý rozum, ale šlo to tedy o poznání více ztuha.
V sobotu odpoledne jsme přistáli na okraji Deštného, převzali chalupu, provedli rozdělení postelí, první večerní rozkaz a přípravu na neděli. Na programu byl totiž Vasák. Rozuměj od rána sledování přímého přenosu z Vasova běhu, kde v amatérské vlně startovala naše milá M. Tu jsme sice samozřejmě nezahlídli, ale to nám nebránilo s ní celý Vasák prožít. Ráno jsme tedy připili na úspěšný start a postupně jsme hlídali M. výsledky v on-line přenosu, sledovali profil trati, fandili s ostatními on-line přes whatsapp a poctivě zapíjeli každý mezičas, jímž M. projela. A aby v tom nebyla sama, provedli jsme i úderný cvičný výpad na běžkách s cílem ujet ten Vasák aspoň dohromady. Povedlo se a misi jsme zakončili v Deštném v příjemné pizzerii.
V pondělí a úterý jsme vyrazili na sjezdovky. Vybavení jsme svezli autem, lidská síla šla pěšky. Na sjezdovce jsme se různě prostřídali, velcí už jezdili kompletně sami, maloši pod dozorem. A já s Lindou jsme si mohly v úterý dát lehký výlet na běžkách. V odpoledním slunci jsme vystoupaly po pláních na vršek jedné z lanovek, tam jsme si daly bombardino a provedly odborný hovor s pohlednými vojáky, kteří tam cvičili. Po této milé kratochvíli jsme naznaly, že by byl hřích si ty pěkné pláně také nesjet dolů, takže nakonec jsme místo plánovaného okruhu vlastně provedly skialpinistický výlet na běžkách. Ale sjezd po pláních pod modrým nebem byl opojný! A cestou jsme vytipovaly cíl pěšího výletu.
Středa byla vyhlášená jako třetí kritický den, takže jsme vzali boby, sáně a podsedáky a vyrazili na pěší výlet. Nahoru nad chalupu, chvíli po vrstevnici a pak přes pláně kolem kouzelných roubenek dolů a nahoru ke zlatému, včera objevenému hřebu: kostelu sv. Mikuláše. Kostel nad vesnicí s německým hřbitovem. Kostel sice zchátralý, ale zjevně s fungující komunitou, která se postupně stará o jeho obnovu. Pak už jen spadnout do Deštného a zastávka v osvědčené hospodě "Kozí chlívek".
Ve čtvrtek jsme se s běžkami nechali vyvézt nahoru na Šerlich, kde jsme zahájili den obědem a pak mrazivým, větrným, ale zároveň slunečným dnem vyrazili do Deštného. Na lyžařské magistrále bylo překvapivě málo lidí, počasí krásné, času dost. Cesta se první půlku houpala, viděli jsme výhledy na Krkonoše, Kralický sněžník i do vnitrozemí, podívali jsme se do jednoho otevřeného bunkru a pak už jsme jen klesali do Deštného.
V pátek jsme jarňáky zakončili znovu na sjezdovkách a nejstarší holky jsme na jejich přání objednali do snowbordové školy. Hodinu lyžovaly a od jedné holčičky nastoupily k instruktorovi. Ten jim vysvětlil, jak se do prkna obout, jak padat a jak se vyvézt a naučily se sjet cvičný svah jako "padající list". Po výuce si dámy ještě nechaly zaplatit další hodinu na cvičném svahu a mydlily ho do umdlení. A pozadu nezůstal ani M., který se rozhodl oprášit dávné, předávné vzpomínky a odvážně si půjčil prkno. A byly tam! Párkrát si vyšlápl a sjel dolní kus svahu a pak se odvážně nechal vyvézt lanovkou nahoru. A dostal se i dolu! Několikrát! A já jsem znovu zahořela obdivem ke svému muži. Na konci pobytu se M. pietně rozloučil se svými 25 let starými závodními lyžemi Hagan a tyto nechal u popelnice. Vydařenou akci jsme zakončili v osvědčené pizzerii, kde jsme rovněž uctili památku této relikvie těchto lyží. A v sobotu jarní krajinou domů.
