Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Materska.com

10.10.2012

Došly mi vtipné názvy článků o frustraci v tom "nejkrásnějším období ženy", tak jsem si s dovolením jeden vypůjčila.

Občas si někdo posteskne, že jsem dlouho nic nenapsala. Těší mě, že mé cancy aspoň někdo čte, ale já vás nepotěším: psala bych, ale nějak není o čem...

Náš typický den už jsem popisovala, nic moc se nezměnilo. Tonda je teď pohodovej kluk, je s ním legrace a docela už je k domluvě, Hanička je veselé miminko, už nespí celý den, pomalu si už ustaluje svůj režim. Dny plynou tak nějak pořád stejně a nejhorší je, že mi to snad ani nevadí. Prý je na mateřské nejhorší ta izolace. Hmm, a víte co? Mě je to už tak nějak jedno. Smutné, že?

Dneska Tonda spí u babičky a my jsme měli vyrazit na hudební slezinu, dokud je ještě Hanička parťák do hospody. Nechtělo se mi, fakt se mi nechtělo a nešla jsem. Budiž mi omluvou, že z Beskyd jsme se vrátili jak pojízdnej lazaret a opravdu mi není hej, Hanička taky chrchle. Ale dřív bych za těchto okolností do hospody šla. Teď stačí rýmečka, za oknem padající tma a zima a najednou mi dámská jízda s Haničkou, u televize, v bytě, kde s nastávající zimou trávíme čím dál více času, připadá jako atraktivní program. Taky jsem si stěžovala, že mi chybí mužská společnost. Už mi nechybí. Nechybí mi žádná společnost. Tak nějak mi teď nechybí asi vůbec nic. Na jednu stranu je to osvobozující, na druhou stranu mě to děsí. Ale co, nechám to být, snad to zase přejde.
10.10.2012 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 10.10.2012. Počet zobrazení: 1172

Komentáře