Jako malá jsem začínala na běžkách a běžky byly odjakživa opruz. Teda ne odjakživa. Přesně od chvíle, kdy mi rodiče ukázali disciplínu, kde se na lyžích jezdí jenom zkopce. Ovšem nic mě od běžek nezachránilo. Ale přesně si pamatuju i okamžik, kdy se má náklonost k jednotlivým zimním sporotvním disciplínám otočila o 180 stupňů. Bylo to na lyžáky v prvním ročníku gymnázia, kde jsme v naprosto třeskuté zimě od devíti do dvanácti stále dokola mydlili Zahrádky v hadu s třemi zastávkami. Byla mi zima a dopoledne bylo naprosto nekonečné. Odpoledne se chodilo na běžky. V teplotách kolem mínus deseti to byla oproti sjezdovkám skvělá aktivita a hlavně jsem tam byla za hvězdu, protože jsem byla jedna ze tří, kteří jsme na tom už někdy stáli. Dokonce jsem dělala figurantku při výcviku. A od té doby má vášeň pro sjezdovky zcela opadla a naopak se běžky staly mou oblíbenou zimní disciplínou.
Ač si své rozpoložení dobře pamatuju, tak ve světle jednoho z mála hvězdných okamžiků mé jinak zcela průměrné existence, trápím na běžkách i své děti. Teda trápím... S velkým údivem sleduji, že sjezdovky jsou sice samozřejmě největší hit, ale běžky přijímají celkem bez protestů. Ve středu tedy vyrážíme s Vítkem jako šťastná rodina s třemi dětmi - Tondou, Haničkou a Zuzkou. Sněží, fouká, jak jinak. Do kopce je samozřejmě potřeba zejména Tondu motivovat, resp. s ním donekonečna rozebírat vozový park pražského Dopravního podniku, holky si hrajou na biatlon, ale všichni šlapou. Vystoupali jsme kopec nad chalupou a po názroné ukázce, že nejkratší cesta (neprošláplá, resp. rozrytá cesta lesem) nemusí být nejrychlejší, jsme konečně stanuli na místní magistrále. Uvyklá peklu běžeckých tratí v Jizerkách či Krušných jsem se nestačila divit. Za celý den jsme potkali jednu partu a dva páry běžkařů. Stopa dokonce lehce zavátá, ale jede to krásně, do kopce to i drží. Stále mírně stoupáme, takže se počase dostáváme do mlhy. Aspoň že v lese nefouká. Velmi mírným ale celkem uspokojivým tempem jsme dojeli k rozcestí Horní Orlice a naznali, že v daném počasí nemá cenu jet další 1,5 km k rozhledně, z které nebude nic vidět. Rozdali jsme sebáky a čaje, nechali děti trochu vyblbnout na haldách sněhu a otočili jsme to zpátky. Cesta zpátky byla převážně zkopce, takže postup byl o poznání rychlejší (někdy až moc), na závěr jsme si dali lehce dramatický mlžný přejezd přemrzlých plání a na závěr luxusní sjezd k chalupě.
Na dětských výletech je třeba se dobře oblíct, mít s sebou dostatek tekutého zenu a vše podřídit zachování dobré nálady. Tedy umožnit dětem jet trestná kola, pokud si hrajou na biatlon, donekonečna konverzovat a zavčasu a bez smlouvání vytáhnout protikňourací sušenky při jakémkoliv náznaku nepohody. Když tohle všechno přijmete spolu s faktem, že není účelné je šťavit za každou cenu, abychom měli kilometry, jsou ty výlety už docela fajn. Sama mám na paměti svůj lyžařský vývoj a jsem si vědoma, co těm dětem působím. Ale zatím to snášejí statečně, dokonce občas vypadají, že je to baví. Já si stojím za svým a věřím, že k tomu také nakonec dojdou. Jaké bylo ovšem mé překvapení, že v pátek, kdy jsme měli odpočinkový den před večerním lyžováním, si děti na svah nad chalupou dobrovolně vzaly běžky, neúnavně ho mydlili nahoru dolů a považovaly to za skvělou zábavu. A když si vzpomenu na jejich první setkání se sjezdem na běžkách loni na Mísečkách, velmi mě překvapilo i to, co už dokážou sjet.
5.3.2019 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 5.3.2019. Počet zobrazení: 975
