Na silvestra jsem byla v klidu, že to není sníh nikdy. V Příchovicích bylo sněhu celkem uspokojivě a do Alčiných hor pořád zbývalo ještě 14 dní, a tak jsem se nadále nijak nevzrušovala. Během těch 14 dnů ovšem nejen že nic nenapadlo, ale ještě odtálo a webkamery areálu Studenov ukazovaly sem tam sníh, trávu a zmar. Takže ve středu před odjezdem bylo jasno, že akce Studenov bude ještě dobrodružnější, než jsme čekali.
Ve čtvrtek ráno nasedáme do auta a v poledne přistáváme v Harrachově na Rýžovišti, kde se potkáváme s naší výkonnostní skupinou. Harrachov Rýžoviště je přímo esencí toho, proč nejezdím sjezdovat v Čechách. Sjezdovka je buď úzká nebo prudká, uklouzaná, ledovatá, spousta lidí. Nakonec jsem to ale vyhodnotila, že to našim mistrům světa modrých sjezdovek neuškodí, ba naopak jim to trochu nastaví zrcadlo. A protože už máme 2 výkonnostní skupiny, nezbývá mi než se na své retrolyže postavit taky. Tonda s Haničkou jsou celkem spokojení a Olinka bojuje statečně, tak asi dobrý. Já to s dalšími třemi řidiči balím před třetí, abychom převezli auta s věcmi do Rokytnice, odkud je domluven odvoz bagáže nahoru na chalupu. Zbytek skvadry ve složení tři dospělí a devět dětí ještě jezdí a ve čtyři vyrážejí z vršku Čerťáku na dobrodružnou cestu na sjezdovkách po Krkonošské magistrále na Studenov. Na posledním úseku dokonce i na ty čelovky dojde a děti jsou na svůj výkon velmi pyšné. My jsme pyšní především na jejich dospělý doprovod. Řidičská skupina mezitim vyloží věci v Rokytnici na parkovišti k odvozu a protože nemáme děti, tak si dáme jedno na cestu, ne? Dobře tak druhý nás taky nezabije. A ještě jeden rum na cestu. Fuj, to se nedá pít, prosimvás přineste nám ještě jednu rundu medových Jacků. No, co vám budu vyprávět, cesta pěšky nahoru na Studenov byla rovněž dobrodružná.
V pátek se družstvo A krásným sjezdem lesní cestou znovu vypravilo na Rýžoviště, zatímco družstvo B (Olinka a Běta s doprovodem) mazalo dolů do Rokytnice, kde jezdily tři idiotplacy jak dělané na jejich výkonnostní skupinu. Náš sjezd dolů ze Studenova byl asi to nejhezčí, co nás ten den potkalo - sedm malých lyžníků srdnatě bojuje s prudkým a úzkým sjezdem po lesní cestě a já jen sleduju, jak se helmy míhají zleva doprava. Pak už jsme celý den ve složení 3 dospělí a 7 dětí mydlili Rýžoviště. Skrz mrak tvořený chvílemi přírodou a chvílemi sněžnými děly nám nahoře občas prosvítalo slunko, na svahu bylo lehce volněji, protože v pátek už odpadla družstva lyžařských výcviků. Ale i tak je celkově ta kultura lyžování a doprovodných služeb mizerná a byla jsem ráda, že už můžeme skončit. Cesta zpátky vrchem už byla o poznání menší senzace než včera, ale zvládli jsme ji celkem bez problémů a u chaty jsme se setkali s družstvem B. Jejich doprovod byl dle očekávání celý zmrzlý, protože dole sluníčko skrz inverzi ani neproblesklo, ale malé lyžnice byly nadšené. I tu cestu pěšky nahoru prý zvládly bez remcání. A ještě jeden přínos má ten rýžovištní opruz: jednak děti viděly, že v lyžování mají před sebou ještě dlouhou cestu a jednak je velký areál nijak zvlášť neuchvátil, protože hodně lidí, ale hlavně si na dlouhých sjezdovkách nemůžou jezdit úplně, jak chtějí a dole u lanovky musí čekat. Takže se s chutí zas vrátíme k menším a levnějších střediskům s vleky. Juch! Mimochodem, kdyby bývala jezdila velká Studenovská sjezdovka, je to přesně to ono.
V očekávání sobotního pekla na sjezdovkách jsme stanovili odpočinkový den. Takže družstvo A i B se vydává na Dvoračky, zčásti pěšky s bobama a zčásti na běžkách. Dobře, uznávám, že Krkonoše nejsou úplně běžkařský terén pro děti. Cesta na dvoračky ještě zpestřená neohlášeným závodem skialpinistů a samozřejmě Dvoračkami praskajícími ve švech. Ale tak aspoň ta inverze s mořem mraků a sjezd z Dvoraček měly úspěch. A já s Monikou a dalšími jsme vytvořily družstvo C a vyrazily na dospělácké běžky. Na Ručičky, pak přes Zadní plech a Krakonošovu snídani na polívku na Vosecké, nahoru pod Szreniczu na hřeben a cestou Česko-polského přátelství na Sněžné jámy. U pramene Labe nám paní básnířka na dřevěných lyžích s kandahárovým vázáním v rámci propagace vlastní knihy přečetla báseň o kořenovských pašerácích, slunce, sníh se třpytí a pod námi z mraků vyčuhují krkonošské hřbety a v dálce i Ještěd. A já se toho pohledu nemůžu nabažit. Růženčina zahrádka a přes Kotel dolů na Dvoračky na malé pivo a lívance. Z Dvoraček už za tmy, to snad ani jinak nejde. Dojíždím tmou celá spokojená.
Večer toužebně očekáváné čokoládové fondue, večírek a v neděli už jen sbalit a dolů do Rokytnice. Věci necháváme na hromadě ke svozu, bereme jen dětskou lyžařskou výbavu a pěšky a za pomoci bobů, podprdelníků a jiných vehiklů se střídavě po cestě a po studenovské sjezdovce spouštíme dolů. Shodli jsme se, že se už nikam přesouvat nebudeme a než dorazí dolů všechny věci, můžou děti mydlit místní idioťák. Tonda sice chvilku machruje, že co to je za nudu, ale nakonec se našlo pár skokánků, Vašek dětem napíchal slalom a nakoec jsou spokojení všichni. A holky dokonce hecly Olinku, že to má na tom vleku zkusit sama. A jo, vyšlo to!
Máme tři lyžující děti! Lepší zítřky se zhmotňují!
