V mezidobí, kdy nemáme nic naplánováno, trávíme čas ve Zvíroticích. Trochu mi z toho už jebe, ale jsem si vědoma, že v daném počasí je to to nejlepší místo, kde můžeme být. Děti si vystačí samy, dělám už prakticky jen servis. A když už se cítím blbě, tak si říkám, že jen aplikuju poučku, že děti se mají o prázdninách i trochu nudit, že je to nakopne. Tak nakopáváme o sto šest. V sobotu vyrážíme do Zvírotic všichni a v pondělí brzy ráno odvezu Míšu do Křepenic k autobusu a odjíždí do práce. Já zůstávám s dětmi ve Zvíro a do Prahy se vracíme většinou ve středu nebo ve čtvrtek. Na chvilku změnit prostředí, než mi opravdu hrábne. Pak chvíli vymýšlím program pro společný víkend a nakonec zas dojdu k tomu, že v daném počasí je jediné rozumné jet zas do Zvírotic. A tak pořád dokola.
Ve vodě ovšem proběhl velký progres - Hanička už plave pod vodou jak vydra a pár temp se udrží i nad hladinou, dokonce k tomu přidala stojky a další vylomeniny. Na Tondu nakonec zafungovala motivací mladší sestrou, takže se nakonec taky potopil a od té doby během tří dnů Haničku v podstatě dohnal. Letos jsme se za pomoci surfu nebo lehátek konečně dostali na zatopený bunkr a starší děti dokonce skáčou v lomu z "jedničky", t.č. cca 1,5 m nad vodou. Ve svých patnácti jsem skákala "ze Světa" - z nejvyššího místa v lomu, bylo to asi 8 m. Letos jsem se po dlouhé době v lomu postavila a jen hrozící potupa mě přinutila z té jedničky skočit. Hanička se pořád trochu bojí, zato Tonda skáče bez mrknutí oka. Olinka dosud chodila do vody maximálně po kolena naplnit konvičku, ale zásadně s rukávkama. Tak už taky "plave". Řádí s kruhem a a rukávkama a strašně ji baví jezdit s lehátkem.
Dva plavci - začátečníci dovádějící nadšeně bez rukávků a třetí malý neplavec, který se taky přestal bát vody, to vše na přeplněné pláži, to už je úplně jinej level hlídání. No, aspoň to máme pestřejší... A já jsem si zas potvrdila, že šedá je teorie, zelený strom života. Všecky ty poučky a vhodných a nevhodných plaveckých pomůckách, zatracování nafukovacích kruhů... Jako asi jo, něco na tom je, ale důležitější mi připadá "frekvence tréninku". A hlavně s přirozenou motivací dítko stejně veškeré vhodné i nevhodné pomůcky ve správný čas odloží a s lehkým usměrňováním a hecováním k plavání samo spěje. Zatím jsem ještě neopustila myšlenku zapsat děti do plavecké školy, abychom to dovedli k tomu skutečnému a spolehlivému plavání a hlavně aby je to naučili správně a bez různých zlozvyků, které bych jim určitě předala já, ale i tak to vypadá, že se děti opravdu mohou naučit plavat i bez odborného vedení. A těší mě, že se učí plavat v řece, ve vodě s rybami a plovoucím listím a ne jen v modrém, chemicky průzračném bazénu. K tomu samozřejmě bonus stavění z písku, blbnutí s konvičkou, stříkačkama atd.
Je vedro, zpomalili jsme a mně se daří se naladit na to bezčasí. Nic mi nikde neutíká a (skoro) bez výčitek nedělám nic hodnotného ani užitečného. Úplně stačí občas posbírat ta hnusná popadaná jablka a švestky, občas děti popíchnout k úklidu povrchů a zajišťovat servis. V průběhu léta nás ve Zvíroticích navštívili Langerovi, strýc Pavel s novou tetou, která se okamžitě stala velkou hvězdou u našich dětí, protože je vzala na supertajnou noční výpravu, na tři dny převzali děti ve Zvíroticích B&D, abych mohla vyrazit "pracovně" do Keblan, jednou přijel na jednodenní návštěvu děda. Každá návštěva byla velmi osvěžující a trochu odsunula chvíi, kdy mi z dětí definitivně jebne.
Když už jsem moc protivná z toho, že na mě furt mluví a že nemám ani chvilku, kdy bych mohla dělat něco, co baví mě, hecnu se občas k minivýletu. Sice se mi nechce, ale je to jediný způsob jak rozetnout tu spirálu samonasrání. Byť oprávněného. To znamená, že musíme vstát dřív než v devět, rychlá snídaně a nejpozději v půl desáté vyrazit, než začne peklo. K vycházce standard jsme přidali výlet lodí na druhý břeh a vycházku po tamní zátoce. Vedle skutečných chat a zaparkovaných maringotek, hausbótů a karavanů jsme obdivovali chatu ze staré tramvaje a obejvili jsme moc pěknou vyhlídku na řeku.
Při kompletní sestavě jsem jednou vyexpedovala smečku s tatínkem do nedaleké záchranné stanice. Výlet měl velký úspěch, děti krmily krkavce, pohladily si rorýse a kolouška, viděli mořského orla. K tomu hřiště a červená déčková keška. Já jsem mezitím vyřídila poslední maily a nákupy ohledně Peruce, protože přes den s dětmi to fakt nelze a večer odpadám totálně k.o. A trénuju, že nemusím být u všeho a že při aktuální prázdninové situaci "s dětmi za zadkem furt", musím především šetřit síly.
Děti somrovaly, že by chtěly někdy se mnou na nákup. Chuděry skoro neznají to třeštící prostředí obchodů a shopping mallů plné lákadel. Inu, proč ne, doplníme zásoby a nebudu muset škrtit s každou sklenicí mlíka a rozpočítávat každou sušenku, abychom vyšli. Krom toho došel meloun. Cestou jsme se zastavili u zříceniny největšího větrného mlýna v Evropě v nedalekých Příčovech a dohromady se zastávkou na zmrzlinu ve velmi příjemné cukrárně v Sedlčanech z toho byl osvěžující výlet. Ostatně v tom klimatizovaném Lidlu taky nebylo zle.
A zbytek času si děti hrajou veskrze samy, sem tam mažeme karty, malujou, pobíhaj po zahradě s letadly z kolíčků, případně dělají záchrannou stanici pro nemocné plyšáky. Občas je přinutím poklidit ten velkolepý bordel, který generuje jejich prosté bytí, ale jinak se v tom hicu snažíme hlavně přežít. Večer, když je naženu do postelí, si sednu na terasu, naleju si dvě deci a přemítám o životě. A co ze mě ještě zbylo. Mám prázdniny ráda, těším se na ně, ale nakonec je to vlastně dost pakárna. Mít děti za zadkem až na výjimky 24/7. Život se mi definitivně smrskl na mazání snídaní, dělání šťávy, vymýšlení a vaření obědů i večeří, mazání krémem na opalování. Honím děti, aby se převlíkly, umyly, nachystaly stůl, proč se tu válí tvoje triko, proč není to máslo v lednici, když jsem tě o to prosila už před čtvrt hodinou, mohl by ses už prosimtě oblíct, všichni na tebe čekáme, ne, Olinko, nevím, kde máš plyšáky. Jo, dělám si to sama, asi bych měla být víc nad věcí a sluníčková, neprudit kvůli kravinám, ale už mi to moc nejde.
Je mi jasné, že v daném počasí není lepšího místa (vyjma jižního polárního kruhu), kde bychom mohli být. Koupání už mě sice ani nebaví, ale zaplaťbůh za něj, děti už jsou k domluvě, hodně si vystačej samy. Vlastně fungujou naprosto skvěle. Občas se pohádaj, Tonda ségry popichuje, občas každý z nich ztropí scénu, ale chovají se zcela přiměřeně věku, nemůžu jim vyčíst nic. A já mám obrovské štěstí, že nemusím do práce, abychom vyšli s penězi a jsem strašně ráda, že harmonogram prázdnin nemusím mít vymyšlený málem na hodiny, nepotřebujeme letní školku ani příměstské tábory. Můžeme prázdninový program zcela přizpůsobovat počasí a náladě. Je super, že můžou děti prožívat to prázdninové bezčasí. Sečteno, podtrženo, pozitiva nas negativy jednoznačně převažují, celé mi to dává smysl. Ale na to, abych dělala i něco, co chci já, to prostě není a ta nepřetržitá servisní role mě zrovna nenaplňuje. A to ani nezmiňuju, že za největší hvězdy jsou všichni ti vzácní a nepřítomní: tatínek, babička, děda, kterých se zejm. Olinka dovolává při každé nespravedlnosti. I na Tondovi s Haničkou je vidět, že ten příliš intenzivní kontakt s matkou jim už leze na nervy. Nedivím se jim.
Viděno zpětně je to jistě skvělé, zábavné a dobrodružné. Určitě na to budu za deset let vzpomínat, jako na krásné období. Nerozporuju to, ale když mi to připomene někdo z těch kamarádů, co sice šetří každý den dovolené, ale zas během léta mají děti čtyři týdny pryč, tak sice mlčím, abych nebyla zpupná a nevděčná, ale věřte mi, že mě to nasere pořádně. I při vědomí, jak dobře se mám, mě to den za dnem, hodinu za hodinou nijak zvlášť nebaví. Cestu ven ale nevidím, dělám, co je třeba, a tak se budu soustředit na to, že to je vlastně všechno skvělé. A protože nebýt pozitivní je out, tak jeden mimozemšťan nakonec:
30.7.2018 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 3.8.2018. Počet zobrazení: 1110
