Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Září

25.9.2018

Tak je to tu. Září. Září, kdy mám všechny děti ve vzdělávacích ústavech. Září, na které jsem se těšila už od dubna. První školní den byl sice naprosto strašlivej, ovšem druhý už byl o poznání lepší - všechny děti odevzdány do institucí a Řekové v cukrárně otvírají už v osm. A já mám každý den závratné čtyři hodiny SAMA. Jasně, pořád to znamená hlavně uklidit, vyprat, poskládat, nakoupit, ale bez asistence kteréhokoliv dítěte! Užívám si ticho nebo poslouchám něco, co chci já. Áááách.

Jak naskočil Tonda do školy, jsem vlastně ani nepostřehla. Stejná třída, stejná paní učitelka. Jediná změna je, že paní učitelka letos přitvrdila, což je sice na známkách znát, ale je to dobře. Jenom synek stále nepochopil, že v některých případech už je mírný stres na místě. Do budoucna je to asi spíš přínosná vlastnost, ale občas už by se mohl trochu excitovat za účelem výkonu. Zatím se nám ho s paní učitelkou z komfortní zóny vyvést nepodařilo.

Hanička je dle očekávání ze školy zcela nadšená. Paní učitelka se nakonec ukázala jako žena na správném místě, byť s komunikací s dospělými to možná bude trochu složitější. Paní učitelka velmi dbá na pozvolnou adaptaci a chápe, jak velký náraz to pro prvňáčky je. Takže chodí hodně ven, počítají všechno možné i nemožné, ukazuje jim, kde všude ve světě jsou čísla a písmenka. V průběhu výuky si hodně hrajou a hodně se hýbou. Hanička nadšeně plní úkoly, vypráví o dění ve škole a nadšeně chodí do družiny. Takže Tonda ve volných dnech chodí v půl druhé domů a pro Haničku si jdeme vyzvednout po třetí hodině. Tak snad se mi podaří nastavit aspoň pátek tak, že by o půl druhé chodili oba spolu domů sami.

Ve školce probíhá adaptace jak z učebnice: Olinka po nadšení prvnoho dne rovnou přeskočila do období velkolepých ranních scén, že do školky v žádném případě nepůjde. Drama probíhalo od probuzení až po předávku ve školce. Po odchodu tatínka drama celkem rychle utichlo. Během pár dnů jsme se dostali do stavu, že odcházela s nevolí, ale ve školce se celkem rychle zorientovala a tatínek už byl propuštěn bez námitek. Dokonce se vyjadřovala, že se do školky těší. Když ve středu druhého týdne ve školce tatínkovi špitla, že by chtěla, "abys šel už puyč", všichni zajásali. A ve čtvrtek přišel další díl klasické adaptace - nudle. Takže si ji nechávám na dva dny doma a jsem celá napjatá, jak to dopadne v pondělí. Dle očekávání jedeme nanovo: velkolepá ranní scéna. Ale ve školce jako když utne, tatínek dostal pusu a mohl jít. A od té doby je klid.

Olinka by tedy ještě potřebovala tak dvakrát do týdne po obědě spát, což je v podmínkách domácnosti s dvěma sourozenci utopie. Ostatně i mně by to značně pomohlo, že bych ji nemusela vláčet po všech kroužcích. Zatím o tom ale nechce ani slyšet a já si tak strašně užívám ty klidné ranní odchody do školky a vyzvedávání zcela spokojeného dítěte, že se mi do toho nechce sahat. Ale bude to nutné.

A pak já. Lidi se mě ptají, jak se cítím, jaký to je, mít po tolika letech volno. No a já snad ani nevím. Teda vím, je to samozřejmě skvělé, ale ještě pořád jsem se ani nestihla nadechnout a stále večer odpadám v půl desátý. A už mi dochází invence, jak odpovídat na dotazy, kam tedy nastoupím do práce, nebo jestli si ji aspoň hledám. Pořád nevím. Nebaví mě být "americká manželka", jenže mi ty "počty", co potřebuju, co můžu a co potřebujou moje děti na jedné straně a zaměstnavatelé na druhé, pořád nevycházejí. Ale jo, už si to trochu sedá. Pomalu přestávám mít tik v oku, záchvaty paniky, že jsem někoho někde zapomněla, pomalu taky mizí a začínám se i z hlavy orientovat v tom, kdo koho má kde a kdy vyzvednout a kdo má kdy dorazit domů. Tak třeba během října najedeme na aspoň dvě školková odpoledne "po spa", já se nadechnu a budu konečně mít prostor začít opravdu přemýšlet, kudy dál. Zatím jsem ve fázi hledání důvodů, co všechno a proč nejde. A jsem v tom dobrá. Tuším, že se jen zbytečně bojím opustit komfortní zónu. Zónu, která mě sice strašně nebaví, ale zase ji znám.

Ale konečně se ochladilo, tak třeba zchladnu i já a půjde to. Pro optimističtější závěr přijměte obrázek, jak děti zkoumají mrtvého krtka.

UPDATE: Olinku se celkem bezbolestně povedlo převést na chození "po spa" a Tonda zjistil, že Klub dopravní historie asi nebude takové terno, což nám značně zjednodušuje kroužkový a vyzvedávací harmonogram. Jupí!
21.9.2018 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 2.10.2018. Počet zobrazení: 943

Komentáře