Zahrada
26.5.2016
Po dopoledním courání s Tondou a Olinkou k doktorce, do drogerie, na kafe se mi odpoledne už nikam nechtělo. Olinku jsem ještě dala spát a nás jsem vyštvala aspoň na zahradu. Dokud nejmenší potomek spí, pustila se do zahradnických prací. Tonda do kompostu stříhal vytrhaný plevel, Hanička s lopatkou "vyrývala" pampelišky (rozuměj usekávala jim květy).
Olinka sice byla za hodinu vzhůru, nicméně jsem jí oblíkla bláťáky, vypustila ji do trávy a pokračovala v práci. Ryla jsem v zemi, vytrhávala plevel, krotila přebujelou vegetaci a s hrdinským pocitem zachraňovala teprve sílící okrasné trávy a keře. Rozhodla jsem se ignorovat dětské hádky ("Tondo, nedělej mi to!!!" "Olča mi boří/leze/šťourá..."), Olču na schodech jsem sledovala jen jedním okem a výhrůžně jsem opakovala "jak se leze dolů??", na což už batole reaguje správným zdoláváním schodů zadkem napřed. Věřila jsem, že Olinka ty schody dá a dala. Rozhodla jsem se, že mi nevadí, že se Olča čabrá v kýbli, v kterém Tonda s Haničkou vaří své pokrmy - rozuměj voda, hlína, písek, pár tlejících rostlin a podměrečné meruňky. Neřešila jsem, kolik písku, kamení a jiného bordelu má Olča v puse, věříc, že to přežije. Dýchala jsem vlhký vzduch, hrabala se v mokré vonící hlíně a děkovala Pánu Bohu za každý deštivý den, kdy ještě není k padnutí.
Důvěřovala jsem Vesmíru a ten nedopustil žádnou katastrofu - žádné dítě se nezranilo, mokré a špinavé byly přiměřeně a velmi záhy pochopily, že nemá cenu po mě něco chtít. A já mám obryté záhony po celé délce plotu, vypletý i vršek s ptačím bobem (no mercy - ta radost brát to plnými hrstmi), zkrotila jsem mátu, meduňku, "zaječí uši (takové to chlupaté, bílo-zelené), několik vorlíčků a roztrhla jsem rukavice na několika místech.
Tuhle bitvu jsem vyhrála. Nad dětmi, plevelem i vlastní leností. Cha!
Po dopoledním courání s Tondou a Olinkou k doktorce, do drogerie, na kafe se mi odpoledne už nikam nechtělo. Olinku jsem ještě dala spát a nás jsem vyštvala aspoň na zahradu. Dokud nejmenší potomek spí, pustila se do zahradnických prací. Tonda do kompostu stříhal vytrhaný plevel, Hanička s lopatkou "vyrývala" pampelišky (rozuměj usekávala jim květy).
Olinka sice byla za hodinu vzhůru, nicméně jsem jí oblíkla bláťáky, vypustila ji do trávy a pokračovala v práci. Ryla jsem v zemi, vytrhávala plevel, krotila přebujelou vegetaci a s hrdinským pocitem zachraňovala teprve sílící okrasné trávy a keře. Rozhodla jsem se ignorovat dětské hádky ("Tondo, nedělej mi to!!!" "Olča mi boří/leze/šťourá..."), Olču na schodech jsem sledovala jen jedním okem a výhrůžně jsem opakovala "jak se leze dolů??", na což už batole reaguje správným zdoláváním schodů zadkem napřed. Věřila jsem, že Olinka ty schody dá a dala. Rozhodla jsem se, že mi nevadí, že se Olča čabrá v kýbli, v kterém Tonda s Haničkou vaří své pokrmy - rozuměj voda, hlína, písek, pár tlejících rostlin a podměrečné meruňky. Neřešila jsem, kolik písku, kamení a jiného bordelu má Olča v puse, věříc, že to přežije. Dýchala jsem vlhký vzduch, hrabala se v mokré vonící hlíně a děkovala Pánu Bohu za každý deštivý den, kdy ještě není k padnutí.
Důvěřovala jsem Vesmíru a ten nedopustil žádnou katastrofu - žádné dítě se nezranilo, mokré a špinavé byly přiměřeně a velmi záhy pochopily, že nemá cenu po mě něco chtít. A já mám obryté záhony po celé délce plotu, vypletý i vršek s ptačím bobem (no mercy - ta radost brát to plnými hrstmi), zkrotila jsem mátu, meduňku, "zaječí uši (takové to chlupaté, bílo-zelené), několik vorlíčků a roztrhla jsem rukavice na několika místech.
Tuhle bitvu jsem vyhrála. Nad dětmi, plevelem i vlastní leností. Cha!
27.5.2016 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 27.5.2016. Počet zobrazení: 1534