Onehdá jsem šla volit sama, protože děti se vyjádřily, že "furt nějaký volby, už nás to neba". Což mi přišlo vlastně skvělý. Ovšem letos byla atmosféra tak hutná, že společnou vycházku k volbám dostaly děti befelem ("jestli chcete mít nějakou budoucnost, tak jdete s námi!"). Odvolili jsme, posadili jsme děti do autobusu domů a zašli si ještě na jedno "povolební sichrovací" (spíš jsme to považovali za pivo "dokud jsme veselí"). Pak jsme ještě vyzvedli čínu a pizzu ke slavnostní večeři a vydali se za dětmi domů.
Na sobotu jsme obdrželi pozvání do Radotína na posvícení. Ne že bychom tolik prahli po městských slavnostech, ale neměli jsme co dělat a než strávit odpoledne u koláčů Marcely Augustové... A aspoň tomu průseru budeme čelit v dobré společnosti a s alkoholem po ruce. Dojeli jsme do Radotína a vyrazili podél řeky do víru velkoměsta. Cestou jsme samozřejmě po očku sledovali sčítání voleb. Pomalu a potichu jsme začali věřit, že to nebude průser, stále lépe se dýchalo, až se přepočet mandátů přehoupl přes 101. Závěrečný spurt, kdy o mrzké půl procento vyhrálo Spolu, už byla jen třešinka na dortu. Obrovská. S rumem.
Už dlouho jsem necítila takovou povolební euforii. Letos jsem měla z voleb dosud nepoznaný strach a pocit, že další čtyři roky s touhle sebrankou nás z hlediska státních financí i kvality demokracie už opravdu pošlou kamsi do Ruska. Za uplynulé volební období jsem snad poprvé cítila, že se (ne)konání státu a vlády přímo negativně dotýká našeho života a do těchto voleb jsem šla s už intenzivním pocitem přímého ohrožení sebe sama. Jak z hlediska servisu, který od státu očekávám, tak z hlediska osobní svobody a budoucnosti svých dětí. A to se těšíme statutu relativně zajištěné nižší střední třídy. Takže ten naprosto nečekaný zvrat nás všechny vystřelil do nebetyčných výšin a i s vědomím, že to těžší teprve přijde (křehké dohody a koaliční vyjednávání) a nebude vše sluníčkové, jsme se oddali společné euforii a spiklenecké radosti, která vládla na celém Posvícení.
Děti jsme na trzích nakrmili a poslali tmou domů k L., že si můžou otevřít brambůrky a pustit film. My jsme si ještě užili Pink Floyd Revival (no, znám i vhodnější kapely na městké akce), dali si pár piv a velmi zvesela jsme se vydali za dětmi. Doma jsme zodpovědně dokončili večírek, ráno jsme si ještě pustili ČT24, abychom si potvrdili, že se nám to nezdálo, kňučícího Andreje ze záznamu a vyrazili jsme k domovu. Společné prožití voleb bylo nečekaně intenzivní.
Je měsíc po volbách a pořád se tu dějou hodně divné věci. Premiér není jmenován, vláda se teprve rýsuje a o tom těžko popsatelném maňáskovém divadle, co nám hraje hradní sebranka, ani nemluvím, ale i tak se mě drží pocit, že ten zrychlující sešup kamsi k vytunelovanému státu a rozvrácené společnosti se podařilo zastavit. Uvidíme, co přinesou další týdny, ale zatím dobrý.
15.10.2021 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 2.11.2021. Počet zobrazení: 608
