Vesnice life updated
11.11.2017
Tak nevím, jestli jsem to s tím vesnice life trochu nepřehnala.
Tonda chodí ze školy se spolužákem, ale pokud je P. nemocný, jde sám. Chodil pěšky a dostal veškerá školení, kudy chodit, jak se chovat, s kým se nebavit, jak si říct o pomoc, kdy utéct, kde a jak přecházet. Kluci ovšem po čase začli jezdit autobusem. Přemýšlela jsem, jestli mi to vadí, došla jsem k závěru, že ne, a tak jsem jen pokrčila rameny, že ok. A jak to přišlo plynule a splavně, vůbec mě nenapadlo updatovat své poučující pindy.
A tak se jednoho dne stalo, že v obvyklou dobu zvonil domovní zvonek, ovšem nebyl to Tonda, ale paní, která mi přišla říct, že Tondu srazila autem. Udělalo se mi zle, holky jsem píchla k televizi, hodila přes sebe kabát a běžela. Poprvé jsem se rozbrečela, když jsem viděla Tondu, jak mi ho vede nějaký pán. Toník plakal, ale šel po svých, nikde žádná krev. Podruhé jsem se rozbrečela, když přijela sanitka, kterou posádka auta zavolala. Rychle jsem se ale sebrala a asistovala při vyšetření. Tonda si stěžoval na bolest někde v nártu, ale jinak to vypadalo dobře. Měla bych tendence to podcenit a uzavřít, nicméně posádka sanitky velela k odvozu do Motola. Mezitím dorazili i policajti, vzali si na mě kontakt a přebrali si vyděšenou řidičku. Když jsem saniťákům vyjevila, že mám doma ještě dvě mrňavky, dohodli jsme se, že Tonda pofrčí s majáčkem a já s holkama za nimi dojedeme autem ("prosimvás, ale jeďte v klidu, jo???? Von to tady mladej chvilku zvládne."). Potřetí brečím muži do telefonu, když ho prosím, aby taky dorazil do Motola.
Počtvrté jsem se rozbrečela v nemocnici, vidíc synka s límcem pod erární přikrývkou. Paní doktorka mě posadila, dala mi napít a vysvětlila mi, že synek vypadá opravdu v pořádku, co všechno absolvoval (odběry krve, měření tlaku, vyšetření) a co ho ještě čeká (vyšetření moči, rentgen páteře a nohy, sono břicha a observace kvůli otřesu mozku). Po odběrech už je Tonda celkem v klidu, je znát jen odeznívající šok. Přijíždí tatínek a já s holkama se vracím domů. RTG, sono v pořádku, neomdlévá, na otázku, zda ho noha ještě bolí, sice odpovídá kladně, ale musí nad tím trochu přemýšlet. Kolem šesté je propuštěn do domácího ošetření, doporučen klidový režím, noční kontrolní buzení a kontrola u pediatričky. Jedu s holkama pro Tondu s tatínkem a za volantem za deště a tmy, není vidět vůbec nic, natož černě oděné chodce. Ve světle toho, že si jedu pro dítě, které bylo sraženo za bílého dne, mi není zrovna volno. Ale dobrý, přebírám pacienta a doprovod, Tonda holkám líčí všechna vyšetření a trochu machruje. Ufff. Doma si nalejvám dvě deci a je mi líp.
Ve čtvrtek doma s rekonvalescentem samozřejmě není k vydržení, ale na nohu si ještě trochu stěžuje. Modřiny má od pasu dolů všude. V pátek veze Michal holky k babičce a já s Tondou jdeme k naší pediatričce. MUDr. mi líčí všechny případy nehod, které měla v ordinaci, až ji musím zarazit, že mi tohle úplně stačilo. Je zajímavé sledovat, jak nemocniční lékaři jdou po akutních průšvizích - páteř, zlomené kosti, vnitřní poranění... a naše pediatrička si zase může všímat těch méně závažných věcí - různé naražené svaly, otoky... I zde ale Tonda shledán v pořádku. Pak ještě na policii, kde potřebují Tondovu výpověď. Tramvají na Pavlák, tady spolu jdeme ještě na kafe a pak metrem na Vyšehrad a do Kongresové. Paní policistka je dochvilná, moc milá, Tondy se na všechno vyptá, popovídá si s ním o bezpečnosti, sbalíme policejní omalovánky a jdeme domů. Asi je to trochu blbý, ale to dopoledne jen sama s Tondou bylo strašně fajn.
A co se vlastně stalo? Tonda přijel autobusem, vystoupil a přecházel po přechodu. Zleva nad ním stál autobus, který čekal, zprava nic nejelo, tak Tonda vyrazil. Že může jet něco vlastně z protisměru, ho vůbec nenapadlo. Pršelo a hádám, že tam Tonda vletěl, ale vina je na straně řidičky. Přesto je mi trochu líto i jí. Je mi jasný, že toho jsem schopná jedině díky tomu, že je Tonda v pořádku, ale pro paní to musel být zážitek taky děsivý. Její muž se dokonce ve čtvrtek přišel na Tondu přeptat a donesl plnou tašku ovoce a nějakou čokoládu.
Když jsem tak večer seděla a pila to víno, tak jsem přemýšlela, co si z toho vlastně mám vzít. A jestli přeci jen fakt nejsem příliš lehkomyslná, když se o Tondu tady na kopci nebojím. A nakonec jsem naznala, že ne. Lekce cenná, naštěstí ne draho vykoupená. Pro Tondu i pro paní řidičku. Tonda už ví, že má vždycky nechat autobus nejdřív odjet a pak teprve přecházet. Paní už nikdy nebude předjíždět stojící autobus před přechodem. Každopádně ta situace byla nad jeho síly. Byla složitá i pro daleko starší děti. A vesnice life nakonec vlastně taky zafungoval: v autobuse někdo Tondu poznal a paní navedl do správného domu a ke správnému zvonku.
Když v obvyklou dobu zvoní zvonek, tak mám ještě trochu knedlík v krku, ale asi dobrý. Že se to stalo, neznamená nutně, že bych odteď měla Tondu zas začít vodit všude za ruku. To samé se mohlo stát za půl roku i za rok. Někdy je prostě potřeba jen mít štěstí a nepřikládat blbým náhodám významy, které jim nepřísluší. Ale simvás, každopádně s dětmi proberte všechny možné dopravní situace a vysvětlete jim, že nikdy není takový spěch, aby blbě přecházely. A ať jsou vidět, je tma celý den.
Naposledy brečím teď, když to píšu.
Tak nevím, jestli jsem to s tím vesnice life trochu nepřehnala.
Tonda chodí ze školy se spolužákem, ale pokud je P. nemocný, jde sám. Chodil pěšky a dostal veškerá školení, kudy chodit, jak se chovat, s kým se nebavit, jak si říct o pomoc, kdy utéct, kde a jak přecházet. Kluci ovšem po čase začli jezdit autobusem. Přemýšlela jsem, jestli mi to vadí, došla jsem k závěru, že ne, a tak jsem jen pokrčila rameny, že ok. A jak to přišlo plynule a splavně, vůbec mě nenapadlo updatovat své poučující pindy.
A tak se jednoho dne stalo, že v obvyklou dobu zvonil domovní zvonek, ovšem nebyl to Tonda, ale paní, která mi přišla říct, že Tondu srazila autem. Udělalo se mi zle, holky jsem píchla k televizi, hodila přes sebe kabát a běžela. Poprvé jsem se rozbrečela, když jsem viděla Tondu, jak mi ho vede nějaký pán. Toník plakal, ale šel po svých, nikde žádná krev. Podruhé jsem se rozbrečela, když přijela sanitka, kterou posádka auta zavolala. Rychle jsem se ale sebrala a asistovala při vyšetření. Tonda si stěžoval na bolest někde v nártu, ale jinak to vypadalo dobře. Měla bych tendence to podcenit a uzavřít, nicméně posádka sanitky velela k odvozu do Motola. Mezitím dorazili i policajti, vzali si na mě kontakt a přebrali si vyděšenou řidičku. Když jsem saniťákům vyjevila, že mám doma ještě dvě mrňavky, dohodli jsme se, že Tonda pofrčí s majáčkem a já s holkama za nimi dojedeme autem ("prosimvás, ale jeďte v klidu, jo???? Von to tady mladej chvilku zvládne."). Potřetí brečím muži do telefonu, když ho prosím, aby taky dorazil do Motola.
Počtvrté jsem se rozbrečela v nemocnici, vidíc synka s límcem pod erární přikrývkou. Paní doktorka mě posadila, dala mi napít a vysvětlila mi, že synek vypadá opravdu v pořádku, co všechno absolvoval (odběry krve, měření tlaku, vyšetření) a co ho ještě čeká (vyšetření moči, rentgen páteře a nohy, sono břicha a observace kvůli otřesu mozku). Po odběrech už je Tonda celkem v klidu, je znát jen odeznívající šok. Přijíždí tatínek a já s holkama se vracím domů. RTG, sono v pořádku, neomdlévá, na otázku, zda ho noha ještě bolí, sice odpovídá kladně, ale musí nad tím trochu přemýšlet. Kolem šesté je propuštěn do domácího ošetření, doporučen klidový režím, noční kontrolní buzení a kontrola u pediatričky. Jedu s holkama pro Tondu s tatínkem a za volantem za deště a tmy, není vidět vůbec nic, natož černě oděné chodce. Ve světle toho, že si jedu pro dítě, které bylo sraženo za bílého dne, mi není zrovna volno. Ale dobrý, přebírám pacienta a doprovod, Tonda holkám líčí všechna vyšetření a trochu machruje. Ufff. Doma si nalejvám dvě deci a je mi líp.
Ve čtvrtek doma s rekonvalescentem samozřejmě není k vydržení, ale na nohu si ještě trochu stěžuje. Modřiny má od pasu dolů všude. V pátek veze Michal holky k babičce a já s Tondou jdeme k naší pediatričce. MUDr. mi líčí všechny případy nehod, které měla v ordinaci, až ji musím zarazit, že mi tohle úplně stačilo. Je zajímavé sledovat, jak nemocniční lékaři jdou po akutních průšvizích - páteř, zlomené kosti, vnitřní poranění... a naše pediatrička si zase může všímat těch méně závažných věcí - různé naražené svaly, otoky... I zde ale Tonda shledán v pořádku. Pak ještě na policii, kde potřebují Tondovu výpověď. Tramvají na Pavlák, tady spolu jdeme ještě na kafe a pak metrem na Vyšehrad a do Kongresové. Paní policistka je dochvilná, moc milá, Tondy se na všechno vyptá, popovídá si s ním o bezpečnosti, sbalíme policejní omalovánky a jdeme domů. Asi je to trochu blbý, ale to dopoledne jen sama s Tondou bylo strašně fajn.
A co se vlastně stalo? Tonda přijel autobusem, vystoupil a přecházel po přechodu. Zleva nad ním stál autobus, který čekal, zprava nic nejelo, tak Tonda vyrazil. Že může jet něco vlastně z protisměru, ho vůbec nenapadlo. Pršelo a hádám, že tam Tonda vletěl, ale vina je na straně řidičky. Přesto je mi trochu líto i jí. Je mi jasný, že toho jsem schopná jedině díky tomu, že je Tonda v pořádku, ale pro paní to musel být zážitek taky děsivý. Její muž se dokonce ve čtvrtek přišel na Tondu přeptat a donesl plnou tašku ovoce a nějakou čokoládu.
Když jsem tak večer seděla a pila to víno, tak jsem přemýšlela, co si z toho vlastně mám vzít. A jestli přeci jen fakt nejsem příliš lehkomyslná, když se o Tondu tady na kopci nebojím. A nakonec jsem naznala, že ne. Lekce cenná, naštěstí ne draho vykoupená. Pro Tondu i pro paní řidičku. Tonda už ví, že má vždycky nechat autobus nejdřív odjet a pak teprve přecházet. Paní už nikdy nebude předjíždět stojící autobus před přechodem. Každopádně ta situace byla nad jeho síly. Byla složitá i pro daleko starší děti. A vesnice life nakonec vlastně taky zafungoval: v autobuse někdo Tondu poznal a paní navedl do správného domu a ke správnému zvonku.
Když v obvyklou dobu zvoní zvonek, tak mám ještě trochu knedlík v krku, ale asi dobrý. Že se to stalo, neznamená nutně, že bych odteď měla Tondu zas začít vodit všude za ruku. To samé se mohlo stát za půl roku i za rok. Někdy je prostě potřeba jen mít štěstí a nepřikládat blbým náhodám významy, které jim nepřísluší. Ale simvás, každopádně s dětmi proberte všechny možné dopravní situace a vysvětlete jim, že nikdy není takový spěch, aby blbě přecházely. A ať jsou vidět, je tma celý den.
Naposledy brečím teď, když to píšu.
21.11.2017 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 23.11.2017. Počet zobrazení: 1059