Není to tak dávno, co jsem si konečně přiznala, že jsem městský typ. Nebaví mě procházky, nebaví mě "být v lese" jen proto, abych byla v lese. Miluju výlety, ale ty musí mít nějaký rozumný cíl - zřícenina, rozhledna, něco zajímavého, to vše ideálně ve společnosti někoho dalšího než jen s rodinou. K tomu jsem taky nervák, takže pořád "nevím". Jestli to bude dobrý, jestli to není blbost, jestli mě budou děti srát, jestli... furt něco. Uklidním se, až když je výlet aspoň skoro za námi. Turismu v mém pojetí bohužel doba silně nepřeje, jenže pobyt kdekoliv mimo domov je teď do značné míry otázka přežití nás všech. Krom toho nemám moc ráda výpady autem, ale teď se to stejně jinak nedá. A tak plením spřátelený blog (děkuji!) a v zájmu zachování zdravého rozumu velím k výpadům, které pro mě sice trochu postrádají smysl, ale holt taková je doba.
Takže jsem se zase inspirovala a vyrazili jsme na Brdy. Sníh nás trochu zaskočil, děti byly středně prudivé, resp. nejmladší člen výpravy byl prudivý značně, takže jsme se jen promotali kolem Baby, na Fabiánovo lože jsme se museli vrátit, děti blbly kolem posedu, hráli své hry s plyšáky, trochu jsme se prošli, tak asi dobrý. Před polednem jsme na parkovišti byli jediní, odpoledne už tam bylo značně plno, což bylo znát i v lese. Takže stopaři neustále hlásili "roušky nasadit!" a mně ten pobyt v lese připadal ještě bizardnější než obvykle. Ale něco mi říká, že ještě pár takových výpadů budu muset absolvovat.
27.3.2020 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 30.3.2020. Počet zobrazení: 899
