Umělci
1.6.2018
Tonda moc pěkně zpívá, chytá melodie, dobře intonuje. A je mu to úplně u zadku. Hanička je nadaná spíš po mamince, rozuměj zpívat moc neumí, ale o to více je nadšená a strašně by chtěla na něco hudebního chodit. A já mám zas celoživotní mindrák, že jsem k muzice nikdy ani nepřičuchla a odjakživa nezdravě adoruju všechny muzikanty. Tolik k motivacím jednotlivých aktérů.
K ZUŠkám mám celkem ničím nepodložený odpor. Zdá se mi, že kladou příliš velký důraz na drill a malý na motivaci adekvátní věku a vůbec mi to přijde jako hrozně kostnatá instituce. Naše školka bere každý rok předškoláky na nějaký koncert do místní ZUŠky. Tonda se loni z této akce vrátil velmi otrávený, že to byla děsná nuuuudaaaa. Hanička se letos z koncertu vrátila zcela okouzlená a s očima na vrch hlavy mi sdělovala, že "Mami, to byla UMĚLECKÁ škola!". A úplně nejvíc by se jí líbilo hrát na "takovou tu velkou kytaru s tyčkou". Tak violloncello jsem jí rozmluvila a nenápadně jí vnukla myšlenku, že flétna by mohla být fajn.
Odříkaného chleba největší krajíc. Ve světle zjevného nadání jednoho dítěte a nadšení druhého jsem se tedy zapřela a slíbila Haničce, že to na tu ZUŠku půjdeme zkusit. A když už tam půjdem, tak to zkusí i Tonda. Povinně. Při čekání, než přijdeme na řadu, jsem si na letáčku přečetla, že "studium hudby se podobá vrcholovému sportu a vyžaduje mimořádné nasazení jak u dětí, tak u jejich rodičů", udělalo se mi znovu šoufl, ale už tu sedíme, tak to zkusíme. Oproti očekávání byli u zkoušek všichni moc milí, na klavír doprovázel příjemný a mladý pan učitel. Byla jsem na děti trošku pyšná, milý deníčku, oba bez problémů komunikovali s "komisí" a zpívali nahlas a suverénně. Na dotaz, na co by chtěl hrát, Tonda odpověděl, že vlastně neví a je mu to jedno. Já šla do mdlob, nicméně pan učitel zazářil a navrhl Tondovi, jestli by nechtěl teda chodit prostě jen zpívat. Tak jo, odvětil Tonda a bylo. Hanička pana učitele zas udivila zcela jasnou představou, že by chtěla hrát na příčnou flétnu. Nakonec pan učitel na její žádost "a teď zazpívám já" vyzkoušel i Olinku. Už při odchodu mi říkal, že Tondu na zpěv určitě berou, tak jsem byla potěšena, že nejsem nekritická matka, a že Hanička taky není bez šance, když jsem mu vysvětlovala, jak je to u nás s tím nadáním a nadšením.
Nakonec to dopadlo dle očekávání: Tonda přijat, Hanička nikoliv. Můj sen, že mé děti budou hrát na housle a klarinet se sice rozplývá, ale ono to není na škodu. Vzhledem k Tondovu nezájmu o jakékoliv organizované volnočasové aktivity, bude prosté zpívání cesta nejmenšího odporu. Představa, jak synek kromě školních úkolů ještě DENNĚ cvičí do ZUŠky, a to vše proto, že maminka si na dětech hojí vlastní mindrák z dětství a honí nenaplněné ambice, je asi poněkud sci-fi. A Haničce holt najdu kroužek flétny někde u nás v DDMku a budu se přesvědčovat, že setkání s neúspěchem může být také užitečné. A co já vím, jestli časem Tondu někdo ze ZUŠky nepřesvědčí i k tomu hudebnímu nástroji? Rozhodně je to pravděpodobnější, než že by ho přesvědčila trapná a ambiciózní matka. A třeba se i ta Hanička nakonec hudebně trochu chytne. Nebo ji to aspoň bude bavit a něco se naučí.
Tonda moc pěkně zpívá, chytá melodie, dobře intonuje. A je mu to úplně u zadku. Hanička je nadaná spíš po mamince, rozuměj zpívat moc neumí, ale o to více je nadšená a strašně by chtěla na něco hudebního chodit. A já mám zas celoživotní mindrák, že jsem k muzice nikdy ani nepřičuchla a odjakživa nezdravě adoruju všechny muzikanty. Tolik k motivacím jednotlivých aktérů.
K ZUŠkám mám celkem ničím nepodložený odpor. Zdá se mi, že kladou příliš velký důraz na drill a malý na motivaci adekvátní věku a vůbec mi to přijde jako hrozně kostnatá instituce. Naše školka bere každý rok předškoláky na nějaký koncert do místní ZUŠky. Tonda se loni z této akce vrátil velmi otrávený, že to byla děsná nuuuudaaaa. Hanička se letos z koncertu vrátila zcela okouzlená a s očima na vrch hlavy mi sdělovala, že "Mami, to byla UMĚLECKÁ škola!". A úplně nejvíc by se jí líbilo hrát na "takovou tu velkou kytaru s tyčkou". Tak violloncello jsem jí rozmluvila a nenápadně jí vnukla myšlenku, že flétna by mohla být fajn.
Odříkaného chleba největší krajíc. Ve světle zjevného nadání jednoho dítěte a nadšení druhého jsem se tedy zapřela a slíbila Haničce, že to na tu ZUŠku půjdeme zkusit. A když už tam půjdem, tak to zkusí i Tonda. Povinně. Při čekání, než přijdeme na řadu, jsem si na letáčku přečetla, že "studium hudby se podobá vrcholovému sportu a vyžaduje mimořádné nasazení jak u dětí, tak u jejich rodičů", udělalo se mi znovu šoufl, ale už tu sedíme, tak to zkusíme. Oproti očekávání byli u zkoušek všichni moc milí, na klavír doprovázel příjemný a mladý pan učitel. Byla jsem na děti trošku pyšná, milý deníčku, oba bez problémů komunikovali s "komisí" a zpívali nahlas a suverénně. Na dotaz, na co by chtěl hrát, Tonda odpověděl, že vlastně neví a je mu to jedno. Já šla do mdlob, nicméně pan učitel zazářil a navrhl Tondovi, jestli by nechtěl teda chodit prostě jen zpívat. Tak jo, odvětil Tonda a bylo. Hanička pana učitele zas udivila zcela jasnou představou, že by chtěla hrát na příčnou flétnu. Nakonec pan učitel na její žádost "a teď zazpívám já" vyzkoušel i Olinku. Už při odchodu mi říkal, že Tondu na zpěv určitě berou, tak jsem byla potěšena, že nejsem nekritická matka, a že Hanička taky není bez šance, když jsem mu vysvětlovala, jak je to u nás s tím nadáním a nadšením.
Nakonec to dopadlo dle očekávání: Tonda přijat, Hanička nikoliv. Můj sen, že mé děti budou hrát na housle a klarinet se sice rozplývá, ale ono to není na škodu. Vzhledem k Tondovu nezájmu o jakékoliv organizované volnočasové aktivity, bude prosté zpívání cesta nejmenšího odporu. Představa, jak synek kromě školních úkolů ještě DENNĚ cvičí do ZUŠky, a to vše proto, že maminka si na dětech hojí vlastní mindrák z dětství a honí nenaplněné ambice, je asi poněkud sci-fi. A Haničce holt najdu kroužek flétny někde u nás v DDMku a budu se přesvědčovat, že setkání s neúspěchem může být také užitečné. A co já vím, jestli časem Tondu někdo ze ZUŠky nepřesvědčí i k tomu hudebnímu nástroji? Rozhodně je to pravděpodobnější, než že by ho přesvědčila trapná a ambiciózní matka. A třeba se i ta Hanička nakonec hudebně trochu chytne. Nebo ji to aspoň bude bavit a něco se naučí.
2.6.2018 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 27.6.2018. Počet zobrazení: 810