Tak jo. Tři roky. Olince jsou tři roky. A pořád se z toho nějak nemůžeme vzpamatovat. Dítě je sice zcela samostatné – sama se oblíkne, obuje, sama si řeší své vyměšování (většinou v obýváku, do nočníku tedy), mluví (pořád), má vlastní hlavu…, ale my se neustále dojímáme, jaký je to ňuňu miminko. Nezbývá než doufat, že Olinku vychovají alespoň ti sourozenci, kteří jsou proti jejímu kukuč, zubatému úsměvu a lokýnkám nějak z podstaty imunní.
S dvěma dětmi 18 měsíců od sebe jsem měla permanentně pocit, že jsem jednou nohou v blázinci. Oprávněně. Byl to fakt hukot. A do toho ještě mé snahy se popřít úplně a stát se sluníčkovou maminečkou. Tonda, ten to asi chudák odnesl nejvíc, a zároveň je ještě nejsložitější dítě. Hanička ta už odnesla jen mou nepohodu, na ambicích jsem zaplaťbůh tou dobou už značně ubrala. Ostatně to nešlo jinak. No a do třetice Olinka. S tou jsem ambice úplně opustila a náhle našla rovnováhu. Svět se mi najednou pootočil. Jen o trochu, ale byl to přesně ten kousek, který chyběl, aby to udělalo „cvak“ a všechno do sebe zapadlo.
Takže sice mě to doma ukrutně nebaví a čekám jak na smilování, jestli mi vezmou Olinku do školky, ale tak to teď prostě je. Život není disneyland a momentální pozitiva nad negativy převažují. Přestala jsem se trýznit, že mě nebaví si s nimi hrát, že nejsem zábavná maminka, že nejsem klidná a vyrovnaná žena a přijala to jako fakt. No dobře, trochu si tím omlouvám svou lenost a neschopnost, ale je mi v tom rozhodně líp. A krom toho všechna ta dříve nekonečná období trvají najednou jen chvilku. S Tondou jsem byla pořád v nějakém „kdy už…“. Kdy už začne chodit. Kdy už se sám nají. Kdy už začne spát celou noc. Kdy už se sám oblíkne/obuje… Spousty těchhle „kdyuž“ jsem si s Olinkou ani nevšimla. Třeba vůbec nevím, kdy se začala sama oblíkat nebo kdy začala sama pít ze skleničky. Prostě se občas ohlídneme a zjistíme, co všechno už se samo odehrálo, aniž bychom se o to nějak výrazně zasadili. Nebo to zjistíme při návštěvách s mladšími dětmi. Na žádné dramatické "kdyuž" nečekáme. Stejně to táhnou starší děti, většina programu se podřizuje jim, Olinka se prostě veze.
A vůbec se mi uvolňujou ruce. Tonda už se obstará zcela sám, Haničce do/ze školky už dělám jen doprovod. Hanička měla minulý týden naraženou ruku v ortéze a v pondělí jí ještě nebylo moc do skoku. Tak jsme ji nechaly doma a s Olinkou došly na nákup. Zvládla to levou zadní a byla nadšená. V úterý jsem zapomněla do knihovny donést jednu knížku, tak jsem s ní poslala Haničku samotnou. Dala to. Tonda chodí sám do i ze školy, každé pondělí s radostí zůstává sám doma, zatímco s holkama jdeme na tanečky. Už nemám problém jim na chvilku svěřit Olinku k pohlídání. Když potřebuju večer už nutně odejít a Michal ještě není doma, můžu je tu na čtvrt hodinku nechat samotné všechny a pak si jen po telefonu potvrdit, že tatínek dorazil.
Nadechuju se. A od září budu snad mít všechny děti v institucích. Jasně, je to s nimi čím dál větší pohoda, už tolik nešílím, ale stejně se těším. Po osmi letech budu denně několik hodin sama! Po zralé úvaze jsem dospěla k názoru, že si to zasloužím a minimálně do října si uděluji sabatical. Nebudu dělat vůbec nic. Budu se starat jen sama o sebe. Budu chodit běhat, plavat, budu číst, chodit na výstavy, udělám všechny resty světa (domácnosti). No dobře takhle si to obhajuju, ve skutečnosti budu sjíždět seriály, chodit SAMA nakupovat, budu jíst junk food a nic nedělat. A časem si třeba najdu i nějakou báječnou naplňující práci na půl úvazku s flexibilní pracovní dobou, možností homeoffice, skoro volným létem, to vše samozřejmě za skvělé peníze. No dobře, na těch (velkých) penězích netrvám.
Očekávám velký nádech. Zatím jsem odhodlaná trvat na tom, že si to udělám takový, jaký chci a potřebuju. Že si ten novej život udělám hezkej. Převracím horem dolem své možnosti a představy a zatím jsem to vyhodnotila, že nebudu stahovat kalhoty, když brod ještě ani nevidím. Chvíli jsem i přemýšlela, jak případně zajistit všechny ty prázdniny, abych mohla nastoupit do nějaké „vopravdické“ práce. Chápete, jo? Kdyby to nešlo hned podle mých představ. Nakonec jsem to nechala plavat, protože jsem jednak řešení nenašla a jednak nevím, proč bych se měla přetrhnout kvůli něčemu, o co vlastně vůbec nestojím. Krom toho je mi jasný, že jakmile slevím, už se vezu směrem k zajetým kolejím. Tak tudy ne.
Takže Vesmíre, pojď mi! Jsem zvědavá, jak dlouho na téhle pozitivní ezo-vlně pofrčím.
22.5.2018 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 22.5.2018. Počet zobrazení: 943
