Tra tra
21.4.2016
Nedávno jsem byla v kině na filmu Trabantem do posledního dechu. Je to cestopis, jak bandamagorů cestovatelů cestuje napříč Austrálií a Oceánií ve žlutých trabantech a jiných podobných vehiklech. Potemnělý sál plný dospělých lidí, uvolněná atmosféra kina Světozor, pivo v kelímcích a na plátně kromě žlutých trabantů a dálek také pohledný Dan Přibáň. Vypouštím celý svět a s úsměvem od ucha k uchu sleduju roadmovie, občas sálem zašumí hromadné polohlasé "notyvole" a mně je blaze. Pak si s přítelem V. ještě sedneme k baru a rozprávíme. O životě, prvních autech a o dálkách. Trochu se zasnít. Moc fajn to bylo.
Doma jsem to líčila muži a postěžovala jsem si, že se mi trochu zastesklo po starých dobrodružstvích a že jsem žlutotrabantím hrdinům úplně tajně trošku záviděla. Pak jsem ještě chvilku seděla nad fotkami - Fagaraš, Rila a Pirin, 3x Černá Hora, Argentina a Chile, nespočetněkrát různé slovenské hory, cykloobjezd republiky, rakouské divoké vody, nepočítaně kilometrů po vlastech českých a moravských na kole, pěšky i na lodi... Pak už je jen krůček k sebelítosti. Kdy zase zažijeme něco velkolepého? Kdy se zas dostaneme někam za hranice všedních dnů? Někam výš a dál? Kruci, kdyby si už aspoň sami tu snídani namazali. A prádlo pověsili. A chvíli na mě nemluvili...
A pak sleduju Tondu na kole, Hanu, jak neustále mluví, zpívá a tančí a Olinku, jak za nimi po bytě táhne a je celá šťastná, když se jí sourozenci věnujou. Poslouchám ta moudra, která z nich padají a nestačím se divit, kdy se to vlastně stalo... A říkám si, že vlastně naše největší životní dobrodružství se odehrává právě teď. A ještě pár let bude. Já vím, že to je děsný klišé, ale fakt je to teď daleko napínavější než vylézt na velkej kopec, stopovat v dešti nebo se cvaknout v ledový vodě. Resp. nic z vyjmenovaných dobrodružství už by mě nepřekvapilo. Ale třeba to, jak mají děti na všechno odpověď, mě překvapuje dnes a denně. A v neposlední řadě mají dobrodružství cestovatelská a dobrodružství výchovy dětí i mnohé společné vnější znaky: domluvit se s dětmi je někdy složitější, než domluvit se s domorodci, jejichž jazyk neovládám. Zprasená a zpocená jsem v obou případech taky neustále. Speciálně vyčleněné oblečení i boty mám na treky i na pochůzky s dětmi na hřiště. Večer padám únavou jak po zdolání několika vrcholů.
Jasně, jsou dny, kdy mě serou až na půdu, kdy toužím jen po tom, aby na mě NIKDO nemluvil a nesahal. Kdy se mi po horách i vodě stýská víc než jindy. Kdy se můžu vzteknout, že mi do mého báječně vymyšleného programu děti hodily vidle svým kňouráním. Ale podtrženo sečteno, je to dobrý. A hlavně čím dál víc napínavý. Tak snad to přežijeme všichni ve zdraví, abychom se pak zas mohli vydat někam do tra tra tramtárie.
Nedávno jsem byla v kině na filmu Trabantem do posledního dechu. Je to cestopis, jak banda
Doma jsem to líčila muži a postěžovala jsem si, že se mi trochu zastesklo po starých dobrodružstvích a že jsem žlutotrabantím hrdinům úplně tajně trošku záviděla. Pak jsem ještě chvilku seděla nad fotkami - Fagaraš, Rila a Pirin, 3x Černá Hora, Argentina a Chile, nespočetněkrát různé slovenské hory, cykloobjezd republiky, rakouské divoké vody, nepočítaně kilometrů po vlastech českých a moravských na kole, pěšky i na lodi... Pak už je jen krůček k sebelítosti. Kdy zase zažijeme něco velkolepého? Kdy se zas dostaneme někam za hranice všedních dnů? Někam výš a dál? Kruci, kdyby si už aspoň sami tu snídani namazali. A prádlo pověsili. A chvíli na mě nemluvili...
A pak sleduju Tondu na kole, Hanu, jak neustále mluví, zpívá a tančí a Olinku, jak za nimi po bytě táhne a je celá šťastná, když se jí sourozenci věnujou. Poslouchám ta moudra, která z nich padají a nestačím se divit, kdy se to vlastně stalo... A říkám si, že vlastně naše největší životní dobrodružství se odehrává právě teď. A ještě pár let bude. Já vím, že to je děsný klišé, ale fakt je to teď daleko napínavější než vylézt na velkej kopec, stopovat v dešti nebo se cvaknout v ledový vodě. Resp. nic z vyjmenovaných dobrodružství už by mě nepřekvapilo. Ale třeba to, jak mají děti na všechno odpověď, mě překvapuje dnes a denně. A v neposlední řadě mají dobrodružství cestovatelská a dobrodružství výchovy dětí i mnohé společné vnější znaky: domluvit se s dětmi je někdy složitější, než domluvit se s domorodci, jejichž jazyk neovládám. Zprasená a zpocená jsem v obou případech taky neustále. Speciálně vyčleněné oblečení i boty mám na treky i na pochůzky s dětmi na hřiště. Večer padám únavou jak po zdolání několika vrcholů.
Jasně, jsou dny, kdy mě serou až na půdu, kdy toužím jen po tom, aby na mě NIKDO nemluvil a nesahal. Kdy se mi po horách i vodě stýská víc než jindy. Kdy se můžu vzteknout, že mi do mého báječně vymyšleného programu děti hodily vidle svým kňouráním. Ale podtrženo sečteno, je to dobrý. A hlavně čím dál víc napínavý. Tak snad to přežijeme všichni ve zdraví, abychom se pak zas mohli vydat někam do tra tra tramtárie.
19.4.2016 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 21.4.2016. Počet zobrazení: 1453