Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

TeoCup

7.11.2016

Díkybohu jsou v našem životě akce, na které se jezdí zásadně bez dětí. A na těchto akcích se s mužem důsledně střídáme. Jednou z nich je podzimní TeoCup. Víkendová sportovní akce s podstatnou společenskou složkou. Muže jsem vždycky bez keců pustila, ale myslela jsem si cosi o ... no, prostě že ON se bude bavit a já tu budu sama s dětma. A letos jsme se nějak nemohli dohodnout kdo pojede. Rozuměj, kdo bude smět zůstat doma.

Vůbec nevím, jak se to stalo, ale já, která jsem málem ořvala každou akci, na které jsem nebyla, jsem měla letos chuť zůstat doma. Jsem zalezlá ve své noře, utápím se tu v melancholii, tu v sebelítosti, nechávám bobtnat pocit, že jsem nepochopena a je mi tak dobře. Mezi lidi se mi ani nechce. Sice vím, že k sebelítosti ani k pocitům nepochopení nemám jediný důvod, ale o realitu nestojím, rochním si. A co je špatného na melancholii takhle při podzimu? Nene, mám prostě podzimní pomalo a honit se za balonem a bavit se s lidmi mě nikdo nedostane. Budu doma s dětma, zajdeme na hřbitov, do lesa a do krámu pro rohlíky, večer si pustím holčičí film, trochu si popláču a nebudu někde lítat jak pitomá.

No, nakonec to dopadlo dle očekávání: v kádru málo žen a ve mně se probudila zodpovědnost ke společnosti. A nakonec i mé staré já. Na TeoCup jsem jela, užila jsem si tam dva večírky z plna hrdla, zlikvidovala se při sportech všeho druhu a podala životní výkon v píčcupu. Ze čtvrteční jezevcovitosti jsem se v pátek pomalu přehoupla do společenského modu, rozhýbala jsem se psychicky i fyzicky a před floorbalem a píčcupem jsem byla jako obvykle nervózní, až mi bylo špatně. A velmi potichu a tajně jsem zase musela M. říct, že je to moc povedená akce.

Tak nakonec dobrý. Bohužel i ty návraty jsou pořád stejný - přijíždím unavená, orvaná a společensky saturovaná. Otevřu dveře a sesypou se na mě děti, které nepřetržitě mluví a děsně rychle se pohybujou. A a svou pouhou běžnou, ale hlučnou přítomností mě děsně serou... A já bych si tak akorát mlčky zalezla k televizi a u ní usnula. Naštěstí můj skvělý muž měl pochopení a nechal mě se ještě schovat. No a pondělí už bylo jako obvykle... Prostě pondělí.

Podtrženo, sečteno, jsem ráda, že jsem jela a má ochota zůstat doma SAMA s dětmi místo společenské akce mě upřímně vyděsila. Měla bych si takové násilí činit častěji, abych neskončila jako zahořklá žena obklopená kočkama.
16.11.2016 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 16.11.2016. Počet zobrazení: 1108

Komentáře