Peruc jsem před dvěma lety předala do kompetence služebně mladším. Loni byla akce ve stejný termín jako velký tábor, takže jsem se tam vůbec nedostala. Letos se tábory nekryly, ale i tak jsem naznala, že už do Peruce nechci, takže jel zas jen Míša s Olinkou. Tondu s Haničkou si v úterý vyzvedli prarodiče a já získala dalších pár slaměných dní. V pátek už se mi samota trochu zajídala, takže jsem do Peruce vyrazila aspoň na poslední večírek. No, nebylo to špatné, ale už tam fakt nepatřím a nechybí mi to ani trochu. Bylo hezký to tam zas vidět, ale už je tam na mě příliš mnoho malých dětí (Olinka je tam ta velká?!?) a přiznám se, že i příliš mnoho rodičů. Večírek byl fajn, v sobotu jsme si dali ještě chill out u vody a tradiční společný oběd ve Slaném s pár obzvlášť milými souputníky a pokračovali jsme do Zvíro převzít si Tondu s Haničkou.
Pak týden v Praze a odjezd na velký tábor. Tentokrát i s Olinkou a velkými obavami, jak to zvládne(me). Olinka náročné prostředí s programem spíš pro starší děti a 14denní odloučení od tatínka a civilizace a já zas to, že nejsem sama ve stanu a že tam k vedení tábora mám ještě jedno ne úplně samostatné dítě. Po pravdě jsem to moc růžově neviděla a v hlavě nenacházela žádný uspokojivý ústupový scénář, kdyby to fakt nešlo.
Na táboře se ale odehrál malý zázrak. Už ve vlaku se podařilo Olinku odlepit a šoupnout do kupé k dětem. Na táboře se pak velmi rychle zorientovala i chytla. Ze začátku byla trochu stýskavá, ale postupně, jak se zkracoval počet nocí do konce, si zcela zvykla. Potřebovala jen pomalejší ranní start a samozřejmě dostatečnou pozornost večer před spaním, ale jinak velmi dobře natáhla jak táborový provoz tak celotáborovou hru a příběh a bez problémů se zapojovala. Dlužno podotknout, že velmi nápomocné byly i velké pečující holčičky. Nicméně si Olinka zcela bez mé asistence udělala dovednosti lukostřelba a uzly, ty dokonce ve "vyšší šarži"- rozuměj naučila se zavázat si tkaničky(!). S ostatními dětmi si za pomoci pilky a kladiva vyrobila meč, zaběhla si rytířskou jízdu zručnosti, kde si sama domluvila, že na slacklinu nad potokem nepůjde, protože se bojí a vydělala si několik mnoho peněz malováním do kroniky. Věděla, že patří k červenému družstvu a účastnila se všech her. Mrňavek Olinčiny kategorie tam bylo celkem pět, takže jim byla věnována snad dostatečná péče, ač jsme se snažili si to co nejvíce usnadnit a i malé děti zapojit do her bez velkých nároků na speciální přípravu. Většinu her zvládly se staršími dětmi a na náročnější hry vzniklo speciální malo-komando se zvláštní misí. Za splnění speciální mise byl každému oddílu přiznán bod navíc, za což se maloškům dostalo velkého ocenění včetně high five s ostatními dětmi (to bylo nejdůležitější).
No a pak se samozřejmě událo ještě několik dalších již tradičnějších zázraků, které mě ale přesto nepřestávají udivovat: 14 dní zcela offline a kdybych nebyla ta důležitá, tak bych si to s chutí dala i off-phone. Dění velkého světa se nedostalo přes Nesměň a každý, kdo se pokusil nám něco ze světa "tam venku" sdělit, byl umlčen. Zajímalo nás jen, co bude zítra a jak plyne příběh boje o korunu. Opět jsem si zopakovala, jak osvěžující je tábor opustit, tentokrát hned na dva dny. Dvoudeňák nám i s těmi nejmenšími příjemně rozšířil akční radius a známá a přitom znovuobjevovaná krajina zas vyplavila další vzpomínky.
Děti byly zas o něco starší a samostatnější, provoz tábora zaběhnutý a i to balení a bourání v děšti jsme zvládli rychle. Pršelo celkem třikrát, zato s perfektním timingem: poprvé hned v pondělí a kvůli zvedající se hladině potoka z toho málem byla noční evakuace. Podruhé jsme v dešti vařili a spali na dvoudeňáku a potřetí začlo pršet těsně před závěrečným slavnostním táborákem.
Příběh se podařilo uzavřít, korunu, kterou nám na začátku ukradl Černý rytíř, se jsme získali zpět a v pátek mohla proběhnout korunovace. Pak tradiční hospoda, kde na nás čekali čtyři bývalí táboroví vedoucí. Dlužno podotknout, že to jsou jediní lidé zvenku, které takhle před koncem tábora snesu. A v sobotu už přijížděli rodiče a já měla klasický vnitřní rozpor: jsem ráda, že je to za námi a že už si děti převezmou rodiče, ale vlastně mě ti "vetřelci" v našem táborovém světě hrozně vadí. Kolikrát jsem si na nástupu, hledíc na sluncem zalité špičky okolního lesa a na ty malé i velké lidi, kteří se vším všudy přijmou táborový život a hru, a říkala si, jaký je to za zázrak. Že tu fakt 14 dní žijeme bez elektřiny, teplé vody a že vůbec nevíme, co se děje ve světě a jak je to skvělý. Je mi jasný, že je to skvělý právě proto, že víme, kdy to skončí, ale stejně je těžké nechat tam ten okolní svět vpadnout. Závěrečný nástup a slavnostní oheň v dešti. Což byla na jednu stranu škoda, protože oheň byl připraven moc krásně, ale zas slavnostní zapalování a prvních pár písniček v lijáku bylo až magických. Takové stvrzení, že společně nás jen tak něco nerozhodí. Déšť ale neustával, spíš naopak houstl, takže jsme se přesunuli do jídelny, kde se nakonec odehrál moc příjemný večírek. V neděli tábor sbalit a zbourat, tradiční poděkování a řízek v nesměňské hospodě a domů. Těšila jsem se, ale i tak mi to bylo trochu líto. Jako každý rok.
Spousta lidí mě obdivuje, že jsem se do něčeho takového pustila. Ptají se, jak to zvládáme - tolik dětí, náročný provoz, hry... Oni totiž nevědí, že nejnáročnější je ten návrat a civilizační náraz. Na splachovací záchod, který je přímo v bytě, to, že cvaknu vypínačem a svítí světlo a z kohoutku teče teplá voda, je fajn, na to si zvyknu rychle. Ale ta srážka se světem informací a komunikace, tak je sakra tvrdá a vyžaduje rychlejší aklimatizaci, než je mi milé. A že jsem se letos musela vzpamatovat sakra rychle...
A protože tábor je jedna z těch akcí, kde fotky vůbec nepokrývají to, co se tam ve skutečnosti děje, tak přijměte jen velmi ilustračku z Peruce a Keblan. Pár fotek z Peruce najdete tady.
11.9.2020 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 4.10.2020. Počet zobrazení: 974
Náhodně jsem objevil Tvoje stránky jen pár hodin po té, co jsme se vrátili z inspekční cesty na tábor do Nesměně a Keblan. Nepročetl jsem samozřejmě všechna Tvá povídání, ale z toho textu o táboře 2020 mne zaujalo toto:
"Pak tradiční hospoda, kde na nás čekali čtyři bývalí táboroví vedoucí. Dlužno podotknout, že to jsou jediní lidé zvenku, které takhle před koncem tábora snesu. A v sobotu už přijížděli rodiče a já měla klasický vnitřní rozpor: jsem ráda, že je to za námi a že už si děti převezmou rodiče, ale vlastně mě ti "vetřelci" v našem táborovém světě hrozně vadí."
Když jsem to četl, jako bych viděl sedět tu naší partu u kamen a po třech týdnech (mi to měli tenkrát delší) se těšit-netěšit na konec tábora a na "vetřelce". Mám dojem, že jsi to musela od někoho z nás opsat. Nebo, že by to byla tak nakažlivá síla genia loci?
