Suicide mission
8.6.2015
Již několik let chodí na TAKový maillist pozvánka na Folkové Podviní. Již několik let se tam chci vypravit, ale pokaždé jsem to odpískala s tím, že to je daleko a s dvěma dětma, bla bla, kecy, kecy, výmluvy... A tak jsem si počkala, až budu doma sama a budu mít děti tři a vyrazili jsme. Akce i místo mě naprosto uchvátily - kousek od metra krásný park s potokem, jezírkem a skálou na lezení, skvělá atmosféra, slibný program. Zvládli jsme asi hodinu a půl a mám spoustu poznatků pro další ročníky. Řekněme, že letos to byl nultý ročník.
Vstup do metra po dlouhých a rychlých eskalátorech u Anděla jsem zamítla (nastupuju s kočárem pozadu a mám dost co dělat sama se sebou, natož mít ještě jedno dítě za ruku...), ale naštěstí jsem vymyslela "plán B" dojet do Lazarské a tam se do metra spustit výtahem. Zbývalo jen dostat se do tramvaje, ale to jsme zvládli - děti už nastoupí celkem samy a na kočár si vždycky vyberu oběť, tu včas oslovím s prosbou, která je zdvořilá, ale nepřipouští odmítnutí. Nezapomenout se usmát a poděkovat. Zatím mám stoprocentní úspěšnost. Eskalátory na Českomoravské směrem nahoru už zvládáme - Tonda sám, Hanička za mocných protestů se mnou za ruku, v druhé ruce držím kočár.
Park Podviní. Spousta lidí. Děti sedí na skalce a svačí zmrzlinu, Olča se vrtí, že by taky něco pojedla. Ovšem Podviní není oploceno a ty skalky všude jsou nesmírně lákavé. V pravou chvíli se objevuje V. s dětmi, a já tedy mohu usednout na šutr a na nejfrekventovanějším místě kojit, zatímco V. aspoň registruje pohyb svých i mých dětí. Poté se přesouváme k muzice, děti nadšeně lezou skrz skalní bludiště a já, nemajíc nosný šátek, (taková začátečnická chyba!) stojím u kočáru a doufám, že zmiznuvší děti se zase objeví. Funguje to. Tonda šplhá naprosto na jistotu, na Haničku jsou některé kroky náročné, ale nezbývá mi než důvěřovat Vesmíru, že nedopustí žádnou katastrofu. Dávám si vinný střik, který v horkém odpoledni skvěle chutná, a zároveň vydatně upevňuje mou důvěru ve Vesmír. Nicméně si při té příležitosti uvědomuji, že jsem dosud neměla potřebu s dětmi probrat, jak se mají chovat, kdybychom se vzájemně ztratili. Rovněž by na neustále se hemžící děti nebyla od věci trika výraznějších barev a případně nějaké "psí známky" se jménem a telefonem. Nevadí, naštěstí jsme se neztratili a vše si zapisuji pro příští akce tohoto typu. Nakonec jsem se ještě stihla pozdravit s četnými známými, ukázali jsme Olinku a to bylo maximum, co moje nervy snesly. Ač to nejlepší z programu se teprv chystalo, zavelela jsem k odchodu. Cestou jsme si ještě dali k večeři párek v rohlíku, který děti zapily naprosto odporně modrou ledovou tříští a vyrazili jsme domů. Zrovna na pódium nastoupil AG Flek a Vítr Safián, hrající při našem odchodu, pro mě byl velkou zkouškou vůle...
Cestou zpět ještě několik zpestření - pro absenci výtahu na Českomoravské jsme se museli popovézt tramvají na Vysočanskou, kde jsme již napočtvrté našli výtah do metra (nejprve jsme se museli přemístit k jinému výlezu z metra, poté jsme se svezli do vestibulu, kde jsme složitě hledali druhý výtah na perón). Nespokojenou Olču jsem přebalovala v metru za jízdy a nakonec jsem ještě při čekání na autobus na malebném nástupišti Na Knížecí i kojila. Naštěstí se nenaplnila má největší obava - že mi cestou usne Hanička. Domů jsme dorazili před půl devátou a v půl desáté byly děti tuhé.
Navzdory všem protivenstvím mi akce Podviní naprosto učarovala, takže příští rok zohledníme letos nabyté zkušenosti a poznatky a vyrazíme za kulturou zas. Ale pokud se všemi dětmi, tak rozhodně ve dvou.
Fotodokumentaci z pochopitelných důvodů nemám.
Již několik let chodí na TAKový maillist pozvánka na Folkové Podviní. Již několik let se tam chci vypravit, ale pokaždé jsem to odpískala s tím, že to je daleko a s dvěma dětma, bla bla, kecy, kecy, výmluvy... A tak jsem si počkala, až budu doma sama a budu mít děti tři a vyrazili jsme. Akce i místo mě naprosto uchvátily - kousek od metra krásný park s potokem, jezírkem a skálou na lezení, skvělá atmosféra, slibný program. Zvládli jsme asi hodinu a půl a mám spoustu poznatků pro další ročníky. Řekněme, že letos to byl nultý ročník.
Vstup do metra po dlouhých a rychlých eskalátorech u Anděla jsem zamítla (nastupuju s kočárem pozadu a mám dost co dělat sama se sebou, natož mít ještě jedno dítě za ruku...), ale naštěstí jsem vymyslela "plán B" dojet do Lazarské a tam se do metra spustit výtahem. Zbývalo jen dostat se do tramvaje, ale to jsme zvládli - děti už nastoupí celkem samy a na kočár si vždycky vyberu oběť, tu včas oslovím s prosbou, která je zdvořilá, ale nepřipouští odmítnutí. Nezapomenout se usmát a poděkovat. Zatím mám stoprocentní úspěšnost. Eskalátory na Českomoravské směrem nahoru už zvládáme - Tonda sám, Hanička za mocných protestů se mnou za ruku, v druhé ruce držím kočár.
Park Podviní. Spousta lidí. Děti sedí na skalce a svačí zmrzlinu, Olča se vrtí, že by taky něco pojedla. Ovšem Podviní není oploceno a ty skalky všude jsou nesmírně lákavé. V pravou chvíli se objevuje V. s dětmi, a já tedy mohu usednout na šutr a na nejfrekventovanějším místě kojit, zatímco V. aspoň registruje pohyb svých i mých dětí. Poté se přesouváme k muzice, děti nadšeně lezou skrz skalní bludiště a já, nemajíc nosný šátek, (taková začátečnická chyba!) stojím u kočáru a doufám, že zmiznuvší děti se zase objeví. Funguje to. Tonda šplhá naprosto na jistotu, na Haničku jsou některé kroky náročné, ale nezbývá mi než důvěřovat Vesmíru, že nedopustí žádnou katastrofu. Dávám si vinný střik, který v horkém odpoledni skvěle chutná, a zároveň vydatně upevňuje mou důvěru ve Vesmír. Nicméně si při té příležitosti uvědomuji, že jsem dosud neměla potřebu s dětmi probrat, jak se mají chovat, kdybychom se vzájemně ztratili. Rovněž by na neustále se hemžící děti nebyla od věci trika výraznějších barev a případně nějaké "psí známky" se jménem a telefonem. Nevadí, naštěstí jsme se neztratili a vše si zapisuji pro příští akce tohoto typu. Nakonec jsem se ještě stihla pozdravit s četnými známými, ukázali jsme Olinku a to bylo maximum, co moje nervy snesly. Ač to nejlepší z programu se teprv chystalo, zavelela jsem k odchodu. Cestou jsme si ještě dali k večeři párek v rohlíku, který děti zapily naprosto odporně modrou ledovou tříští a vyrazili jsme domů. Zrovna na pódium nastoupil AG Flek a Vítr Safián, hrající při našem odchodu, pro mě byl velkou zkouškou vůle...
Cestou zpět ještě několik zpestření - pro absenci výtahu na Českomoravské jsme se museli popovézt tramvají na Vysočanskou, kde jsme již napočtvrté našli výtah do metra (nejprve jsme se museli přemístit k jinému výlezu z metra, poté jsme se svezli do vestibulu, kde jsme složitě hledali druhý výtah na perón). Nespokojenou Olču jsem přebalovala v metru za jízdy a nakonec jsem ještě při čekání na autobus na malebném nástupišti Na Knížecí i kojila. Naštěstí se nenaplnila má největší obava - že mi cestou usne Hanička. Domů jsme dorazili před půl devátou a v půl desáté byly děti tuhé.
Navzdory všem protivenstvím mi akce Podviní naprosto učarovala, takže příští rok zohledníme letos nabyté zkušenosti a poznatky a vyrazíme za kulturou zas. Ale pokud se všemi dětmi, tak rozhodně ve dvou.
Fotodokumentaci z pochopitelných důvodů nemám.
8.6.2015 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 12.6.2015. Počet zobrazení: 1306