Ve čtvrtek jsme doma zanechali všechny děti, které si měl vyzvednout děda a se vším potřebným na zádech jsme na Smíchově nasedli do přecpaného rychlíku a odjeli do jiné dimenze. Ta se tentokrát nacházela v západních Čechách na Domažlicku a nechybělo jí nic. Krásná a mně neznámá krajina, spousta ostrého humoru, slivovice a muziky. První 69kový nocleh byl velkolepý, kapela se nevešla do záběru a když spustila, řinčely okenní tabulky. Ráno jsme snídali párky ve stínu kaštanů a jen velmi neradi opouštěli také již tradiční ranní večírek. Trasa byla nečekaně kopcovitá, výstup na Koráb krušný, ale také jsme viděli zámek Lázeň v Chudenicích, letní to sídlo Černínů a půvabný areál Bolfánek. Další večírek byl komornější a jen náš, následovaný spaním v klubovně zahrádkářů hned naproti v hospodě.
Ráno jsme se probudili do vydatného deště, takže jsme po snídani znovu otevřeli hospodu a plynule navázali na večerní produkci. Postupně se dostavily další dvě trasy a pak už byly dvě a mně jel vlak do Prahy, kde jsem slíbila, že si v sobotu večer převezmu děti. Minul mě tak třetí nocleh, který se patrně stane jednou z legend mezi stezkovými noclehy, zakončení Stezky i stezkový vlak, ale zas jsem v neděli dlouho spala, snídala jsem štrůdl, který večer upekla Hanička, a velmi zvolna jsem se mohla vzpamatovat z toho tradičně třeskutého víkendu. Mám ráda kontrasty.
3.12.2023 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 3.12.2023. Počet zobrazení: 560
