Prolog: Před cca deseti lety:
Když se narodili Tonda s Haničkou, byla jsem naprosto přesvědčená, že cibulecký byt je naše finální štace a že odsud mě vynesou až nohama napřed. Před osmi lety jsme byt zrekonstruovali do podoby, kterou naprosto miluju - vestavěné skříně všude možně, barevná, prostorná kuchyň, pestrá koupelna osvětlená luxfery, pokojíček dětem na míru... Pak se narodila Olinka. Pořád jsem trvala na tom, že to tu nějak zvládnem. Vždyť jde o pár let, než některé z dětí půjde do světa. Budou se muset naučit spolu žít, však se jim to do života bude hodit. A o to dřív vypadnou. Tak prostě nesmíme mít tolik věcí... No prostě s malými dětmi, které nemají názory a nepotřebují se vymezovat, vypadá všechno tak nějak snadné: jednou jsem řekla, tak to tak bude. Jenže děti rostou a začalo se ukazovat, jak moc náročné to soužití v jednom pokoji bude. A s dětmi roste i množství krámů, které je třeba umístit. Zatím jim stačí na zimu jedna bunda do města i na lyže. A vystřídají se u jednoho stolu a počítače... Ale těžko po holkách chtít, aby jim v šestnácti stačila jedna bunda a sněhule, a různé potřeby využití pokojíčku se ukazují už teď. A když si představím, že na prostoru necelých 90 m2 bude za pár let bydlet pět vpodstatě dospělých lidí, je mi jasné, že pokud se dál chceme mít rádi, tohle nepůjde.
t - cca 2 roky:
Zatím netřeba panikařit, ale je čas se alespoň mentálně připravit. S tímto závěrem jsem myšlenku uložila někam dozadu hlavy, majíc za to, že moje požadavky na byt, do kterého bych byla ochotná se přestěhovat (zahrada, poloha pod tratí, ale zas ne níž než teď, pořád v pěším dosahu k tramvaji i vlaku), v kombinaci s tím, že takové byty se na Cibulce vyskytují asi ve čtyřech domech, jsou z kategorie utopie. Vlastně mě trochu uklidňovalo, že to není (jen) má neochota, co nám stojí v cestě a tajně jsem si hýčkala myšlenku, že to kdyžtak v tomhle bytě budeme muset nějak zvládnout a já ho nebudu muset opustit.
14. února 2021:
V lednu ale přišla Hanička s informací, že její kamarádka Luisa se přestěhovala. Lusia je ze čtyř dětí a bydleli asi 300 m od nás. Ano, přesně v jednom z těch čtyř domů, kde jsou velké byty. A co bylo Luisině šestičlenné rodině malé, by nám v pěti mohlo stačit. Ale co, já se vlastně stěhovat nechci a stejně už to mají určitě prodané, to ani nebudu zkoušet. Pak jsem potkala Luisinu maminku a pro klid duše vznesla dotaz. Tak prodávat to nechtějí, ale byt bude k pronájmu. Hmmm, škoda. Ale vlastně proč ne? Chci si za astronomickou částku kupovat velký byt? Nechci. Chci kvůli tomu prodávat náš milovaný, vytuňený byt? Nechci. Velký byt potřebujeme na příštích max 15 let. Nájem velkého bytu po dobu, kdy je to nutné a pak hezky zpět do vlastního, vlastně dává smysl. Ok, půjdeme se tam nezávazně podívat. Holky mají oči navrch hlavy, Tonda o stěhování nechce ani slyšet. Uklidnili jsme ho, že si byt jenom prohlídneme a když se to někomu strašně nebude líbit, stěhovat se nebudeme. Nakonec značně roztál s vyhlídkou samostatného pokoje.
Tak jdeme na to. Byt není stoprocentně to ono, ale nedostatky, které vidíme, nejsou zásadní a klady převažují zápory. Z prohlídky bytu odcházíme v podstatě rozhodnutí, že do toho půjdem.
duben 2021:
Následovaly dva měsíce horečné přípravy. V březnu podepisujeme nájemní smlouvu a od 1. dubna je byt "náš". Připravujeme byt: zazdít jedny přebytečné dveře (majitelé měli v plánu dávno, jen SE to nějak nedotáhlo). Nechat vymalovat a uklidit. Dodělat pár zásuvek. Sháním zedníka, elektrikáře, malíře, úklid, poptávám stěhování. Poslední nábytek je vyklizen a je čas začít řešit detaily co kam. Domlouvám stěhováky. Nenacházím pádný důvod akci odložit, a tak je stanoven termín na 9.5. a není cesty zpět. Krize začíná.
Týden před akcí nám dovezli krabice a v tu chvíli to na mě padlo. Opravdu opouštím svůj vyňuňaný dokonalý byt. No dobře, chybí nám jeden pokoj, ale kdo by se zabýval takovými podružnostmi, když má luxfery v koupelně a vestavěný botník! Vzdávám se své prostorné barevné kuchyně a obrovského obýváku. Svého super moderního špajzu s výsuvnými šuplíky. Místo toho nafasuju obývák menší než ten náš, v kterém ale je i mini-kuchyň a jídelní stůl. Prostor fakt malý a kuchyň samozřejmě ÚPLNĚBLBĚ! Ani esteticky mi to moc nekonvenuje, ale uznávám, tohle ještě jde, taky to mohla být "prováns" nebo rustikálno. Když do toho ale ještě "prdnem" jídelní stůl, tak se tam určitě málem ani neotočím. Byt není náš, tak nemáme tak velký manévrovací prostor. Proč mají tak blbej dřez??? Budu si mít kam dát svoje křeslo, do kterého večer omdlím se zmrzlinou a seriály HBO? Srovnám se s natvrdo rozparcelovanou zahradou místo volně prostupné staré zahrady, kde holky dírou v plotě u sousedů prolézaly k Elišce? Najednou mi na novém bytě začalo vadit úplně všechno. Že neuvidím jarní a podzimní pruh buků na Jiruši. Že branka ústí přímo na zastávku autobusu. Že zahrada je za barákem (což znamená, že je tam krásnej klid, ale nebudu kolem ní denně chodit, chápete???). Že neuslyším cinkat šraňky... Frustrace vyvrcholila, když jsem se rozplakala při pohledu na vestavěné skříňky na záchodě.
Akce! 7. - 9. května
V pátek ráno jsme děti odevzdali B&D a začali jsme balit. Byla jsem zcela paralyzovaná jednak nadcházející změnou a jednak zoufalstvím "kudy do toho". Naštěstí mě zachránila dobrá duše A., která přijela, nemazala se se mnou a začala velet, co teď a co potom. V dětském pokoji plníme krabice i pytle na odpadky, zatím téměř rovným dílem. Aspoň nějaké pozitivum. Pláču už jen občas. V sobotu už to celkem šlo. Nebylo kam uhnout, prostě se to muselo dodělat a nebyl čas se litovat. Zato v neděli ráno jsem měla pocit, že se snad šprajcnu mezi dveřma nebo uteču na půdu, kde mě nikdo nenajde. Seděla jsem v zabaleném bytě a měla pocit, že příštích patnáct let strávím nešťastná a budu myslet jan na to, kdy už se budu moct přestěhovat zpět. V devět přijeli stěhováci. Čtyři silní chlapi mi sdělili, že mým úkolem bude nepřekážet a dali se do práce. Chvíli jsem sledovala, jak si na záda nahazujou desítky kil a pak jsem šla nepřekážet na zahradu. I tak to bylo zvláštní vidět, jak z bytu vynášejí celý náš dosavadní život. Abych se z toho znovu nezhroutila, vyplela jsem aspoň zahradu. Připadala jsem si trochu jako blázen, ale pomohlo to. Stěhování s full servisem nemělo chybu. Chlapi si opravdu mákli (třetí patro), až jsem se chvílemi bála, že v půlce už nás pošlou do prdele, proč máme tolik věcí. Vrcholný okamžik nastal, když zjistili, že dětské postele neprojdou chodbou do zadního pokoje a jali se je vytahovat na popruhu oknem. Nakonec jsme do nového bytu opravdu dostali všechno podstatné. Ve čtyři bylo hotovo. Chlapi dostali nemalé dýško a nelituju jediné koruny, kterou jsme za stěhování zaplatili. V neděli v podvečer do vší té zkázy ještě přijela IKEA se skříněmi na placato a večer se do bytu plného krabic vrátily děti. Vybalili jsme jen to nejnutnější, večeřeli jsme párek s chlebem kdekoliv, kde se dalo sednout a šli jsme spát.
t + 1 týden
Následující týden šly všechny děti do isntitucí. Po prvním týdnu v novém bytě byly vybalené skoro všechny krabice - ty jsme totiž museli vrátit stěhovací firmě, což proces značně urychlilo. Skříně v ložnici stojí, chybí jen namontovat dveře. Už jsem našla kuchyňská prkýnka i kufr, kde má věci Tondův plyšák Čtyřlístek. Do pokoje má Tonda zatím jen závěs, ale na dveřích už se pracuje. V kuchyni ještě stále přehazuju věci z šuplíku do šuplíku a mezi skříňkami a vymýšlím způsob jak zamezit, aby mi bordel expandoval na to minimum pracovní plochy, kterou tady mám. Na "špenátový koutek" s televizí stále čekám (špenát je krycí název pro zmrzlinu v kelímku "slaný karamel") a pracovní "onlajny" zatím vedu z kuchyně, kde neustále hrozí, že mi někdo projde šňůrou od PC. Ale stůl v pracovně už vyčuhuje z krabic!
A už to začíná být dobré. S našimi věcmi to pomalu vypadá jako náš byt a už jsem uvěřila, že to tu půjde udělat tak, aby se nám tu dobře žilo. Jídelní stůl se vešel lépe, než jsme čekali, a tu malou kuchyň si ještě trochu vyladíme a půjde to v ní zvládnout. A najednou vidím nádherný výhled z kuchyně do zahrady. A výhled do ulice taky stojí za to - z okna ložnice je vidět sakura, protější kopec je jen trochu z jiného úhlu a jsme výrazně výš, tedy i dál vidíme. Všechno ze mě padá a já začínám volně dýchat.
t +3 týdny:
Z fáze akutní (Kde jsou prkýnka? Kruci, jak se ovládá ta trouba?) jsme se dostali do fáze chronické (věci, které mě serou, ale trvá dlouho je dotáhnout - dveře k Tondovi, blbě vymyšlený dřez; nebo mě neserou dost - chybějící lustr v ložnici apod.). V pracovně je sice ještě skladiště, ale stůl je odkrytý (mimochodem pracovna je snad nejhezčí pokoj v bytě), takže můžu uvolnit část kuchyně, kterou zabírala má domácí kancelář. Skříně v ložnici jsou kompletní a visí obrazy - velký skok v zabydlování! Postupně měníme, co chceme jinak, truhlář má zadáno. A najednou je to přeci jen naše. Šlo to rychleji, než jsem čekala. Paradoxně to, co mě svazovalo - "nebude to moje, nemůžu si to udělat podle sebe", mi teď pomáhá - "nojo, není to ideální, ale můj byt to není, tak co se budu rozčilovat..."
Ještě zbývá spousta práce a ladění, ale už teď vidím, že se všemi mouchami, které byt má, to byla správná volba. Máme 114 m2 místo devadesáti. Čtyři samostatné pokoje a obývák s kuchyňským koutem. Dvě koupelny, obě se záchodem - jedna plnohodnotná a druhá je spíš záchod se sprchovým koutem. Dva dětské pokoje vznikly přepažením jednoho velkého vestavěnou nábytkovou stěnou - zvuková izolace mezi pokoji sice téměř nulová, ale jsou to dvě samostatné místnosti! Holky jsou spolu, Tonda sám a nadšeně se navštěvují. Stranou celého bytu je trucovna pracovna, která ještě čeká na své vybavení a bude nahrazovat ztracené metry v obýváku. K tomu obrovská ložnice a za domem část zahrady. Sice jsme o patro výš, takže na kafe na zahradě na zahradu trochu větší bariéra, ale vše je vynahrazeno nádherným jižním výhledem, který je málem jak do Trnkovy zahrady. Na severní stranu je vidět celý protější kopec až na Strahov a dál do města. Garáž si necháme u starého bytu a sklepní dílnu asi taky (nemáme problém se o sklep s nájemníky podělit, ale nedáme ho celý). Na tramvaj, na vlak a do školy trochu dál (asi o pět minut), ale do lesa a do školky zas blíž. Jen to cinkání šraňek budu muset oželet. Ted ještě pronajmout náš byt a bude hotovo. Ale už je to dobrý.
Všichni mi říkají, že to byla strašně rychlá akce. Jo, i na mě. Samotné by se mi líbilo se na to tak rok připravovat. Jenže takhle Vesmír nefunguje. Když to najednou přijde naproti, holt je třeba jednat. Ber - nech ležet. Ale byla to jízda, to vám povím... Větší než jsem čekala.
15.5.2021 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 4.6.2021. Počet zobrazení: 760
