V prosinci u nás byli kamarádi Š. a E. a narazili jsme na téma Spanilka. Velmi jsem obdivovala a záviděla, že jedou oba. Byli jsme poučení, že toto vše se zařizuje v opačném pořadí, než jsme si mysleli: prostě se přihlásíte, a pak řešíte hlídání. Ono to nakonec nějak dopadne. A fakt to funguje! Dohlásila jsem se hejtmanům na Spanilku, zavolala na Moravu, jestli by nám nepohlídali děti, a prý jo. Tak jo.
Těším se, těším a najednou jak se to blíží, tak se víc a víc bojím. No nedá se nic dělat, takové úsilí jsem tomu věnovala, vyměknout přeci nemůžu. Ve čtvrtek jsme sbalili nám batohy na Spanilku, dětem vše potřebné k tetě, naložili běžky a sáňky a vyrazili jsme na východ. Spanilka začínala v pátek v pět ráno na Hlavním nádraží, pro nás ale až v půl jedenácté v Trojanovicích u lanovky na Pustevny. Akorát jsme z auta shodili lyže a už jsme viděli přijíždět linkový autobus s naším houfcem B. Děti se strejdou a tetou vyjely na Pustevny na ledové sochy a k Radegastovi, my jsme je následovali už se spanilou společností a nahoře na Pustevnách se naše cesty rozdělily. A pak už jen sníh, kilometry a skvělá hudba i společnost.
V pátek jsme si dali trasu Pustevny - Martinák (potud ve stopě, dobrý) - Kladnatá - pak nějaké to brodění neprošláplým sněhem, nepočítaně pádů v hlubokém sněhu, trocha bloudění a chvíli před setměním jsme se vyhoupli konečně zas do stopy. Nám známá zvonička Martin a širokou cestou sklesat do Bílé. Závěrečný sjezd už byl za tmy a se značně "kyselýma" nohama. V sobotu 10 km většinou do kopce na Ustřednění: Bílá - Salajka - Bumbálka - rozhledna Čarták. Pohoštění, hudba, blízká setkání... Z ustřednění po sjezdovce dolů na Třeštík a pak dalších 14 km houpání více méně po hřebení s nádhernými výhledy na celé Vsetínské Beskydy a Javorník až na Soláň do hotelu Ćarták. A v neděli za hustého sněžení přes Tanečnici a Cáb do Vsetína na vlak.
Po třech dnech ve sněhu se nechtělo věřit, že dole opravdu není ani vločka, ale bylo to jak v té písni AG Fleku Ve vysokých horách: "...tak zkuste jim říct, že tam dole je léto...": No, léto tam zrovna nebylo, ale do Vsetína už jsme sesstupovali po asfaltu a bahnem a ve městě jsme ještě luxusně zmokli. Na závěr bizarní čekání na vlak v restauraci ve třetím patře nákupní galerie, protože v neděli odpoledne je Vsetín město nejen nehezké ale i mrtvé, a pak už na vlak, kde jsme znovu potkali ostatní houfce. A my jsme se rozloučili v Hranicích, protože tam na nás ve stylové nádražce čekaly děti spolu s babičkou, tetou, strýcem a jedním bratrancem. Převzali jsme děti i s vozem, poděkovali, že jsme si víkend mohli tak strašně užít a že děti měly skvělý program, a propustili jsme příbuzné ze služeb. Přezuli jsme se do pohodlných bot a vydali se větrem a tmou do Prahy.
Celkem nějakých 75 km na běžkách za tři dny. Zas jsem slyšela hrát a zpívat svého muže a zjistila, že na to, že pro své fyzično vlastně nic moc nedělá, má docela páru. A v těch sjezdech je fakt dobrej. I s kytarou na zádech. Znovu jsem si dokázala, že nejsem úplný máslo, ikdyž teda ta "seniorská" výkonnost našich souputníků mi poněkud shazovala hřebínek. Tolikrát jako v pátek ve sjezdech v lese hlubokým sněhem jsem na běžkách nespadla snad za posledních pět let. A zejména v tom ohavném stoupání z Bílé na Bumbálku jsem se sama sebe ptala, jestli už bych se na to nemohla vykašlat, zůstat jen u dětských výletů a všechny ty Spanilky (a letní přechody hor a cyklo-objezdy republiky...) si nechat už jen jako historky starých zbrojnošů. Jenže mě znovu překvapilo, jak milé je ustřednění s ostatními houfci, jak moc jiný TAKový okruh na Spanilce vídám a jak moc fajn a zdravé je jet s někým úplně jiným. A v neposlední řadě kolik hezkých míst podtržených právě tou dřinou ještě můžu vidět.
