Smějte se mi
16.8.2015
Vždycky jsem mívala o svém životě celkem jasno. Detaily tedy většinou mlhavé, ale základní směr jasný: přiměřená kariéra v nějaké našláplé neziskovce, kamarádi, společenský život, nějaký manžel a asi časem tedy nějaké ty děti. Zavčasu zpět do práce, ať nezblbnu a taky ty peníze a kariéra a tak... Hlavně nezůstat moc dlouho doma jako nějaká mamina. Fujtajbl.
A najednou se všechno nějak mění a mé feministické já se nestačí divit. Ještě nedávno bych se do krve hádala, že ženy musí do práce, že se to přeci jinak nedá vydržet, že zkrácené úvazky jsou řešením všeho a že nevidím důvod, proč by to nemělo jít. Momentálně jsem pátým rokem doma, nepracuju vůbec nebo nárazově. Živí nás manžel a myslím si, že to je v pořádku. Dokonce přestávám vidět rudě při doporučení "užij si děti, dokud jsou malé", protože ono to tak opravdu je. Přede mnou jsou ještě další tři roky na mateřské a ani potom se do práce asi nepoženu. Děti mě denně vytáčej do vývrtky, nejsem sluníčková maminečka, ale stejně nemám pocit, že jít do práce je řešení. Nedávno jsem potkala bývalou spolužačku - vzornou holčičku. Má dvě děti, obě nastoupily ve třech letech do školky a ona na plný úvazek do práce. Vstává denně v pět, aby byla v šest v práci a ve tři mohla vyzvednout děti, oběhnout všechny kroužky, večeře, večerníček a spát. Zježily se mi chlupy po celém těle a zapřísáhla se, že než plný úvazek, tak radši žádný, ať si klidně zblbnu. Nelíbí se mi systém, kde děti jsou problém a komplikace. A rozhodla jsem se, že proti němu nebudu bojovat, jen se ho nebudu účastnit.
Takže plný úvazek v žádném případě, jedině zkrácený. Radostně z domova do práce a odpočatá interakcí s dospělými jedinci vyzvednout děti z institucí a sluníčkově ještě stihnout hřiště. Onehdá jsem se ale nachomýtla k diskuzi "kam s nimi", rozuměj o distribuci dětí o prázdninách. Jedna babička, druhá babička, tábor, příměstský tábor, týden s maminkou, týden s tatínkem, týden společně a už zbývá vyřešit jen ten poslední týden. Když tedy pominu všechna ta další školní volna neslučitelná s pracovním kalendářem. A to nevyřeší ani zkrácený úvazek. Přemýšlím, přemýšlím a mé feministické já pláče v koutě. Co když to nemá řešení? Co když opravdu nelze skloubit život osobní, pracovní a rodinný, aniž bych něco z toho nestíhala? Nechci, aby děti měly delší "pracovní dobu" než rodiče, nechci aby chodily denně do kroužků a byly poslední ve školce nebo v družině. Chci, aby se mohly občas i flinknout jen tak po venku nebo dokonce doma. Dokud jsou ve školce, chci si užít ten luxus, že můžeme ve všední den na výlet, na návštěvu, do ZOO. Chci si prázdniny užívat ne je mít jako noční můru.
A mé feministické já si asi právě hodilo mašli, protože mě napadlo, jestli on ten starý a zatracovaný model "muž živitel - žena v domácnosti" není zatím to nejlepší, co jsme pro období výchovy dětí vymysleli. Nejsem nadšená hospodyňka, na děti i křičím, chybí mi kontakt s normálním světem, jakkoli své děti miluju, občas toho mám plný brejle. Ale beru to tak, že prostě život není jen disneyland. Sním o tom, že si jednou najdu práci, která mě bude bavit a kterou půjde skloubit s nenadálými událostmi jako jsou školní prázdniny, nemoc dítěte, odjezd na lyžák nebo vánoční besídka. A počítám s tím, že tyto výhody budou kompenzovány v platové oblasti. Ale proč ne - já nemám ambice živit rodinu. A třeba taky ne a zůstanu ještě dlouho doma, dokud se domácí provoz nezmění dost na to, abych mohla začít chodit do práce. Práce budou různé, ale ty děti budou malé jen jednou.
Trvalo mi tři děti tohle všechno pochopit a neříkám, že za rok tady nebudu skučet, že dám království za práci, ale rozhodně nepůjdu do práce jen proto, že Olče už byly tři a je ostuda sedět doma a nevydělávat/nebudovat kariéru.
Disclaimer: tyto vznešené pindy vedu s vědomím toho, že žiju ve velmi blahobytné společnosti, jištěna na další tři roky štědrým státním sociálním systémem, s mužem, který vydělává dost na to, aby nás uspokojivě uživil. Netáhne nás ke dnu hypotéka ani jiné dluhy. Nechystám se stát matkou samoživitelkou. Je mi jasné, že ne každá matka má tyto podmínky a taky že můžou být matky, které to mají poskládané jinak. Ale já jsem prostě trochu pomalejší, tak mi chvilku trvalo rozlišit vlastní pocity a společenský tlak a módu. Také jsem ještě stále celá dojatá nad miminem. A asi mě momentálně opustila touha po seberealizaci. Možná navždy, nevím. Až tu budu skučet, jak to jen udělat s tou prací, máte mé svolení mi tenhle canc omlátit o hlavu.
Vždycky jsem mívala o svém životě celkem jasno. Detaily tedy většinou mlhavé, ale základní směr jasný: přiměřená kariéra v nějaké našláplé neziskovce, kamarádi, společenský život, nějaký manžel a asi časem tedy nějaké ty děti. Zavčasu zpět do práce, ať nezblbnu a taky ty peníze a kariéra a tak... Hlavně nezůstat moc dlouho doma jako nějaká mamina. Fujtajbl.
A najednou se všechno nějak mění a mé feministické já se nestačí divit. Ještě nedávno bych se do krve hádala, že ženy musí do práce, že se to přeci jinak nedá vydržet, že zkrácené úvazky jsou řešením všeho a že nevidím důvod, proč by to nemělo jít. Momentálně jsem pátým rokem doma, nepracuju vůbec nebo nárazově. Živí nás manžel a myslím si, že to je v pořádku. Dokonce přestávám vidět rudě při doporučení "užij si děti, dokud jsou malé", protože ono to tak opravdu je. Přede mnou jsou ještě další tři roky na mateřské a ani potom se do práce asi nepoženu. Děti mě denně vytáčej do vývrtky, nejsem sluníčková maminečka, ale stejně nemám pocit, že jít do práce je řešení. Nedávno jsem potkala bývalou spolužačku - vzornou holčičku. Má dvě děti, obě nastoupily ve třech letech do školky a ona na plný úvazek do práce. Vstává denně v pět, aby byla v šest v práci a ve tři mohla vyzvednout děti, oběhnout všechny kroužky, večeře, večerníček a spát. Zježily se mi chlupy po celém těle a zapřísáhla se, že než plný úvazek, tak radši žádný, ať si klidně zblbnu. Nelíbí se mi systém, kde děti jsou problém a komplikace. A rozhodla jsem se, že proti němu nebudu bojovat, jen se ho nebudu účastnit.
Takže plný úvazek v žádném případě, jedině zkrácený. Radostně z domova do práce a odpočatá interakcí s dospělými jedinci vyzvednout děti z institucí a sluníčkově ještě stihnout hřiště. Onehdá jsem se ale nachomýtla k diskuzi "kam s nimi", rozuměj o distribuci dětí o prázdninách. Jedna babička, druhá babička, tábor, příměstský tábor, týden s maminkou, týden s tatínkem, týden společně a už zbývá vyřešit jen ten poslední týden. Když tedy pominu všechna ta další školní volna neslučitelná s pracovním kalendářem. A to nevyřeší ani zkrácený úvazek. Přemýšlím, přemýšlím a mé feministické já pláče v koutě. Co když to nemá řešení? Co když opravdu nelze skloubit život osobní, pracovní a rodinný, aniž bych něco z toho nestíhala? Nechci, aby děti měly delší "pracovní dobu" než rodiče, nechci aby chodily denně do kroužků a byly poslední ve školce nebo v družině. Chci, aby se mohly občas i flinknout jen tak po venku nebo dokonce doma. Dokud jsou ve školce, chci si užít ten luxus, že můžeme ve všední den na výlet, na návštěvu, do ZOO. Chci si prázdniny užívat ne je mít jako noční můru.
A mé feministické já si asi právě hodilo mašli, protože mě napadlo, jestli on ten starý a zatracovaný model "muž živitel - žena v domácnosti" není zatím to nejlepší, co jsme pro období výchovy dětí vymysleli. Nejsem nadšená hospodyňka, na děti i křičím, chybí mi kontakt s normálním světem, jakkoli své děti miluju, občas toho mám plný brejle. Ale beru to tak, že prostě život není jen disneyland. Sním o tom, že si jednou najdu práci, která mě bude bavit a kterou půjde skloubit s nenadálými událostmi jako jsou školní prázdniny, nemoc dítěte, odjezd na lyžák nebo vánoční besídka. A počítám s tím, že tyto výhody budou kompenzovány v platové oblasti. Ale proč ne - já nemám ambice živit rodinu. A třeba taky ne a zůstanu ještě dlouho doma, dokud se domácí provoz nezmění dost na to, abych mohla začít chodit do práce. Práce budou různé, ale ty děti budou malé jen jednou.
Trvalo mi tři děti tohle všechno pochopit a neříkám, že za rok tady nebudu skučet, že dám království za práci, ale rozhodně nepůjdu do práce jen proto, že Olče už byly tři a je ostuda sedět doma a nevydělávat/nebudovat kariéru.
Disclaimer: tyto vznešené pindy vedu s vědomím toho, že žiju ve velmi blahobytné společnosti, jištěna na další tři roky štědrým státním sociálním systémem, s mužem, který vydělává dost na to, aby nás uspokojivě uživil. Netáhne nás ke dnu hypotéka ani jiné dluhy. Nechystám se stát matkou samoživitelkou. Je mi jasné, že ne každá matka má tyto podmínky a taky že můžou být matky, které to mají poskládané jinak. Ale já jsem prostě trochu pomalejší, tak mi chvilku trvalo rozlišit vlastní pocity a společenský tlak a módu. Také jsem ještě stále celá dojatá nad miminem. A asi mě momentálně opustila touha po seberealizaci. Možná navždy, nevím. Až tu budu skučet, jak to jen udělat s tou prací, máte mé svolení mi tenhle canc omlátit o hlavu.
16.8.2015 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 25.8.2015. Počet zobrazení: 1343
Komentáře
Autor: Miisha
Vloženo: 18.8.2015 19:28:19
- Tatínku, přijeďte si laskavě okamžitě pro svého syna do školky!
- Šmarjá, co zase provedl?
- Nic, ale už je půl osmé
- Šmarjá, co zase provedl?
- Nic, ale už je půl osmé