Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Škola update

1.10.2017

Po prvním hektickém a rozpačitém školnám týdnu si všechno sedlo. Haleluja.

Druhý týden se začali dovopravdy učit, dostali už snad všechny učebnice a sešity. Na hudebku mají nějakou "děsně legrační paní učitelku", která s nimi zpívá "Hulku mudruuku", při seznamování s temperami ve výtvarce dokázal zprasit sebe, triko, kalhoty a údajně i lavici a zem. Barvy měl i v uchu. Nechápala jsem, proč mají už v první třídě angličtinu. Beru zpět. Poslouchají texty a písničky z výukového CD, učí se první fráze a Tonda chodí s moc pěknou výslovností a je děsně důležitej. V češtině si osahávají písmenka, slabiky a cvičí první krůčky k psaní. Při prvním úkolu z češtiny na mě šly mdloby, že to bude fakt těžký, ale postupně to vypadá, že by se synek opravdu jednou mohl výhledově naučit psát. Oč náročnější je psaní, o to nadšenější je z matematiky. A já s ním. Zjišťují, co všechno číslo znamená. Počítají, čárkují, vybarvují, škrtají, rozdělují, krokují, dokreslují, hází kostkou.

Tonda vypadá ve škole spokojený, občas z něj i dostanu nějakou informaci, co dělali, dokonce už si vedle dvou kamarádů ještě ze školky všimnul ostatních dětí . Ráno jezdí autobusem sám s Páťou, resp. nastupují s tatínkem a Haničkou, ti vystoupí u školky a kluci už dojedou dvě stanice autobusem sami. Odpoledne ho většinou vyzvedneme, ale když jde Hanička po spa, tak už chodí sám. Vyjde to tak dvakrát týdně. Tedy dost často ho cestou naberou Buchtelovi a jednou z toho dokonce kápla zmrzlina u Řeků. Nevím, po kom zdědil tu vnitřní motivaci a disciplínu, ale úkoly si píše většinou hned po škole a bez keců. Úkoly z matematiky dělá s nadšením, úkoly ze psaní zase s kecama, ale ani v jednom případě nesmlouvá a dělá, "aby to měl za sebou."


Říká se, že první třída je strašný záhul pro celou rodinu. Mně se to zatím líbí. Zjistila jsem, že oproti školce mi vyhovuje ta absence denního kontaktu s učitelkou. Do školy jezdí v podstatě sám, ze školy občas taky sám, nebo ho vyzvedávám z družiny a nám tedy bylo vyhrazeno místo za dveřmi školy. Vidím se maximálně s družinářkou a je to fajn. Snáz se mi nechává odpovědnost na Tondovi. Jasně, v každém věku by mělo mít dítko takovou zodpovědnost, kterou zvládne a i školkové dítě má nějakou odpovědnost za to, co dělá ve školce. Ale přeci jen ten školkový denní kontakt vybízí ke "kontrolám", jak se drahouškovi daří, jestli se chová, jak má, jestli mu někdo neubližuje a tak vůbec "jak mu to jde". Snažím se to brzdit, ale znáte to... A následně mám pocit, že pod pedagogickým dozorem nejsou jen děti, ale i rodiče. Vím, že to tak není, nebo by alespoň nemělo být, ale s pocitem nic nenadělám.

Ve škole už se s paní učitelkou denně nevidím. Tonda se musí kompletně sám obstarat od šatny, převlečení na tělocvik, oběd, údržby tašky, ale i předání vzkazu paní učitelce/družinářce atd. Samozřejmě, je-li třeba, tak s dopomocí paní učitelky/družinářky, ale i tak je to jiné. Jsem nucena nechat to na něm, nejen že nechci, ale už ani nemůžu být jeho prodlouženou rukou. Musím věřit, že všechno zvládne, příp. si dokáže vykomunikovat pomoc. Je to na něm a já můžu tak akorát fandit. A šlo to hrozně lehce! Najednou se necítím zodpovědná za to, jak se chová dítě ve škole. Už je to jeho vizitka. A já naprosto nemám potřebu pátrat, jestli nezlobí, jestli pracuje atd. A je to super. Předpokládám, že si to s ním případně vyřídí paní učitelka a pokud by se dělo něco vážného, tak se se mnou samozřejmě spojí. Prostě už vůbec nemám potřebu zasahovat do vztahu Tondy a paní učitelky. Je to velmi osvobozující.

Hanička si mezitím zvykla být ve školce bez bratra. Ze začátku si občas potřebovala poplakat a jednoho dne mě uvítala slovy "Dneska jsem neplakala. Já jsem si totiž uvědomila, že nemám proč!" Sem tam se jí prý ještě zasteskne, ale už kvůli tomu nepláče. Domluvili se s učiteli ve školce, že stýskání je v pořádku, že když bude potřebovat, ať si přijde poplakat a od té doby to zvládá. Někdy s tou slzičkou, ale nepláče po mamince a že by chtěla domůůůů, prostě si občas stýskne, uroní slzu a je to zas dobrý. Je to prostě žena. A řekla bych, že oběma velmi prospívá i to půldenní odloučení. Občas je najdu, jak se sklánějí nad pracovními sešity a Tonda "vyučuje": "no, to je docela těžký, Hani, to bys asi nezvládla. Ale tak zkus třeba tohle...". A sestra mu to baští i s navijákem. Jenom Olinka setrvává v modu "už pudem? Toníka? Hanitku?"

26.9.2017 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 8.10.2017. Počet zobrazení: 1194

Komentáře