Po dvou letech znovu do Kašperek. Ve velké sestavě. Jako pokaždé: moc se mi nechce, je to drahé, už bychom mohli spáchat něco jiného a ne v takovém počtu. A jako každý rok: jej, to bylo milé všechny zas vidět. Letos dvojnásob.
Předvánoční lyžařské dobrodružství v Rakousku jen upevnilo mé přesvědčení, že do Kašperek sjezdovky ani náhodou neberem. Následné oteplení na cca 10 stupňů a předpověď hustého deště nás přesvědčily, že nebudeme brát ani ty běžky. Takže Kašperky zase pěší. První propršený den jsme si dali ukrutný sušický dvojboj brusle-bazén. Další den předpověď slibovala jasnou oblohu a teplo, takže výlet. Dokonce jsme našli moc pěknou trasu na Kašperk, již jsme neznali (s příznačným názvem "na Kašperk jinak"), na které jsme shlédli nespočet kapliček, mezi nimi i tu s výzdobou od Davida Vávry a po patnácti letech, co do Kašperek jezdíme, jsme se konečně dostali i na Pustý hrádek. V podvečer už tradiční venkovní silvestrovské pivo v místním pivovaru a silvestr může začít. Děti dostaly limonády, popcorn a další čuňárny a v devět jsme je usadili k filmu, aby se té půnoci vůbec dožily. O půlnoci oblíct, prskavky, přípitek, popřát a dobrou. Ani já si na silvesrtovský večer zrovna nepotrpím, tak jsem oslavila silvestr ještě v Londýně a než nastal nový rok v Grónsku, už jsem byla v posteli.
Novoroční ráno bylo pro děti krušné. A protože nikde není sníh a už pár týdnů diskutujeme téma, že už bychom měli dětem nabídnout trochu intenzivnější společné mezigenerační zážitky, připravila nám M. hrací dopoledne "v nových rodinách". Všichni přítomní byli rozlosování do nové rodiny ve složení dospělý muž - dospělá žena - velké ditě - malé dítě a žolík. Disciplíny byly jednoduché, svižné, hravé a namíchání napříč věkovými skupinami, rodinnými i přátelskými vazbami bylo nesmírně milé a překvapivě osvěžující. K obědu jsme si dali různé zbtky a odpoledne jsme se po dětském večírku rozhodli netlačit na pilu a nechali jsme děti doma, zatímco dospělí vyrazili na údernou tematickou dospěláckou vycházku: pranýř - Sibeniční vrch - lesní kaple - hřbitov.
A večer ještě starší děti připravily bojovku. Původně to měla být odveta pro dospělé za herní dopoledne, kterého se musely zúčastnit, ale nakonec zakomponovaly i "light" verzi pro mrňavky. Velké děti (12+) si ty malé (5-11 let) bez průblémů zorganizovaly, komunikovaly s nimi, vymýšlely techniky proti strachu... Někdy tedy pro malošky trochu moc jinotajná, ale ta snaha byla velmi půvabná:
- Musíš si kolem sebe udělat takovou jako bublinu, aby na tebe ten strach nemohl.
+ Jak jako bublinu?
- Jako velikánskou bublinu z bublifuku.
+ Ale já nemám bublifuk!
Každopádně jsme tou interakcí byli velmi okouzleni a na velkých dětech jsme mohli oči nechat. A po uspání našich dětí jsme si dali bojovku my, dospělí a bylo to nesmírně povedené. Jestli tohle bylo okno do budoucnosti, tak beru všemi deseti. Obě hravé akce nás zase hezky namíchaly, stmelily a konečně jsme měli nový společný zážitek a bylo zas o čem mluvit. A že nám to bylo třeba...
V neděli jsme zabalili, vynechali jsme tentokrát tradiční vycházku a společný oběd a frčeli rovnou domů, abychom se stihli aspoň trochu vzpamatovat před školním týdnem. Mimo jiné i proto, že poslední večírek před cestou se nebývale vydařil.
8.1.2022 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 10.1.2022. Počet zobrazení: 561
