Původně to vypadalo na komorní party s L. ve Zvíroticích, které jsme za tím účelem zprovoznili. Nakonec, v hodině dvanácté, se podařilo dokonce sehnat i ubytování pro celou výkonnostní skupinu. Nebylo to úplně ok, promořenost naší skupiny je poloviční a dělali jsme přesně to, co se nemá. Ale neměla jsem to srdce říct dětem, že nepojedem a nebude ani večírek s L., kteří se hned přihlásili na tento Silvestr last minute. A přiznám se, že ani já si to nedokázala odepřít.
Měla jsem trochu pachuť, nebylo mi v takovém flagrantním porušení všeho za stávající situace úplně dobře, ale samozřejmě to bylo naprosto báječné. Je zvláštní, když vám akce s oproti původnímu plánu hrstkou kamarádů kdesi in the middle of nowhere, při zavřeném celém světě, vlije tolik energie do těla. Když vám dojde, jak dlouho jste se opravdově nesmáli a jak dlouho jste už ponořeni do té chandry, která sice není až tolik hluboká, ale zato je permanentní. Najednou sledujete, jak moc to svědčí dětem a zas vám dochází, že to pro ně vůbec není v pořádku a že se taky trápí. A najednou nevíte jak si poradit s tím, že všechno, co teď děláte a tolik bytostně potřebujete ke zdravému rozumu, je špatně. Hlavou tohle všechno víte, ale stejně to nejde "urvat" a potřebujete se radovat. Takže nakonec Silvestr v jižních Čechách kdesi mezi poli byl hotovým terapeutickým pobytem.
Shodli jsme se, že všemožných výletů máme už do značné míry plné zuby, takže samozřejmě budeme chodit (co taky jiného), ale nebudeme se nijak zvlášť vysilovat. Ve čtvrtek jsme se potkali kousek za Pískem, kde měla sportovní referentka vyhlídnuté lezecké terény u Otavy. Cca po dvou kolometrech cesty jsme zakotvili u skalek, rozdělali oheň a odvážlivci z řad dospělých i dětí se nechali postupně věšet. Večer jsme dojeli k ubytování, dětem jsme promítli film a provedli velmi umérněného Silvestra s hudbou a lehkým občerstvením.
Následující den jsme velmi zvolna vyrazili jen tak bloumat po okolí, což uvítaly zejména děti. Cestou jsme pozorovali neuveřitelné množství zvěře i ptáků, děti se vyblbly se zamrzlými kalužemi, lehce dobrodružně jsme překonali místní podmáčené louky a spokojeně strávili den venku jen tak. Nemít cíl je občas hrozně fajn. Večer jsme si od domácích nechali roztopit saunu pro nás i pro děti. Bylo to moc milé zpestření, kor v době, kdy neustále dětem musíme odpovídat, kam všude nepůjdeme, protože je to zavřené. Děti si to užily velmi a byly fakt statečné - sama jsem takhle ledové jezírko ještě nezažila. Daly poctivá tři kola. Po večeři následovala sauna dospělácká. Musím říct, že sedět po koupeli v mínus pěti stupních, v namrzajícím prostěradle a s výhledem na rybník byl pro mě velký wellnes zážitek.
V sobotu jsme převezli auta do nedaleké vesnice a vyrazili na výlet zmrzlou krajinou tentokrát s cílem. Zřícenina Karlův hrádek. Cesta vedla mezi poli, lesem, vše mimo značku, až na posledních pár set metrů. To, že jsme cestou až na ten poslední úsek po značce k hradu nikoho nepotkali, se jevilo jako malý zázrak. Večer jsme si po dvou prozpívaných a prokecaných večírcích dali večírek filmový. Projektor, repráky, točené pivo, tma. Znáte tu scénu z Pelíšků, jak koukají v zimě venku na stojáka na (tuším) Casablancu a Stašová celá okouzlená tou podívanou se nechá slyšet, že "já už nebyla v kině, ani nepamatuju". Přesně tak jsem si připadala.
A v neděli už jen zabalit a rozpustit formaci. A zas pod dekl vstříc dalšímu období distanční výuky.
19.1.2021 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 5.3.2021. Počet zobrazení: 1083
