V pátek ráno vlakem do Ostravy. Jahodové knedlíky u babičky s dědou, přesun do Frýdku. Velkolepá oslava narozenin tety Hany, nocleh v penzionu. Ráno přesun do Místku k Bumbalům na velké rodinné focení na zahradě. Projednání posádek jednotlivých vozů, letmý start na chalupu. Společné dva dny na chalupě, dojídání zbytků z oslavy, opékání buřtů, honba za pokladem.
V neděli všichni odjeli vč. našeho tatínka a zůstali jsme jen já s dětmi a babička s dědou. Terén se stal přehlednější, Olinka se zklidnila a začala zas jíst. Lehké vycházky do lesa, stavění domečků, zalévání zahrádky, konečně jsem dočetla toho Greena, děti si hrajou na písku a kolem chalupy, stavíme opičí dráhu a prostě jen tak žijeme.
V úterý jsme zas sedli do auta a odvezli se na vlak, vrátili švagrovi zapůjčené auto a v pět už jsme se rozvalovali sami v přeplněném kupé. Oproti pátku byl vlak poloprázdný, takže servis byl rychlý a vzorný a taky mi vyšla místenková strategie obsadit místa v uličce a u okna, že doprostřed nikdo nebude chtít. Tonda si na portále RegioJetu sám pustil Tučňáky z Madagaskaru, Hanička si malovala nebo jsme plnily různé úkoly ze Sluníčka a Olinka tak nějak všechno napůl. Cesta proběhla nečekaně hladce, děti se úspěšně ztláskaly oblíbenými položkami z palubního menu, já si konečně dala opravdické kafe (dvakrát) a ve čtvrt na devět už nás na peróně čekal tatínek.
Celé to zní asi poněkud strašlivě, ale k mému překvapení to bylo nesmírně pohodové a užili jsme si to snad všichni. A těch pět dní bylo tak intenzivních, že když jsme pak autem projížděli Prahou, připadala jsem si jak desetiletá holčička po návratu ze čtrnáctidenního tábora. Ten prostor a těch lidí... Hele, Pražský hrad! Semafory! Jů, tramvaj! Takové prázdninové demo se vším všudy.
