Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Rozvolňování

25.5.2020

Tohle slovo ještě před půl rokem vůbec nikdo neznal. Skoro bych řekla, že ani neexistovalo (mám neutuchající pocit, že to slovo je z češtinského hlediska špatně). Tak tedy rozvolňujeme. Ze všech stran chodily hrůzostrašné zkazky, jak bude vypadat školní docházka. Že to bude jen hlídání dětí a na tom, na čem by pracovali doma, budou pracovat ve škole. Že budou mít celou dobu roušky. Že nebude vařit kuchyň... Ale děti se do školy i školky strašně těšily, mně se zas rozbíhala práce, takže nebylo moc co řešit. Ale přeci jen mě to všechno trochu znejistělo. Spousta rodin se rozhodla "zůstat na distancu", protože to stejně už nemá cenu a když to stejně bude jen hlídárna, nebezpečí nákazy... Děti i rodiče jsou různé, tak to možná někomu fakt tolik nevadilo. U nás to bylo tak, že zvládnout se to dalo, ale zdravé mi to nepřipadalo ani trochu. Ale přeci jen člověk pochybuje... Jestli vlastně nejsem jen sebestředná hydra, která žene děti do postapokalyptického/vojenského prostředí a ještě je vystavuje zdravotnímu riziku.

Nemůžu říct, že by mi karanténa nic nedala. Rozhodně to byl zajímavý sociální experiment a cesta kolem vlastní hlavy. Zjistila jsem, že máme skvělou školu a paní učitelky, zjistila jsem, co přesně a jak se vlastně děti učí a být svědkem on-line hodin bylo nesmírně poučné. Nikdy jsem neměla tendenci snižovat práci učitelů, ale tohle vidět byla přesto nečekaná pecka. Na druhou stranu jsem si ale také ujasnila, že děti už jsou ve věku, kdy nemají být jen s maminkou. Že to nedělá dobře mamince, jsem věděla, ale teď se mi jasně zhmotnilo to, co jsem jen tušila: že to nedělá dobře ani těm dětem. Prostě už jsou velcí a mají mít nějaký svůj život, jehož nejsem součástí. K tomu já zoufale potřebuju být sama a neorganizovat hlídání dětí kvůli tomu, abych vůbec mohla pracovat. Takže přes všechna nahlodání, jestli neohrožuju děti na životě a neženu je do pekel horoucích, jsem to uzavřela, že půjdou. V zájmu všech. Experiment to byl zajímavý, ale stačilo...

Nakonec se to samozřejmě dle očekávání utřepalo. Nástup do školy nebyl takový saigon, jak jsem čekala, samozřejmě se učí, byť trochu omezeně a jen základní předměty, ale paní učitelky je v tom nenechají topit. Školka to má úplně na salámu, jede v podstatě normální režim, jen si děti nesmí samy mazat chleby k svačině a samy chodit pro oběd (nechápu proč). O správnosti rozhodnutí mě děti utvrdily hned první den. Tonda se přímo vznášel nadšením i po absolvování první postkaranténní lekce zpěvu - "Mami, to bylo tak hezký, mně to tak chybělo!" (čímž zas klesly mé naděje, že bychom se instituce ZUŠ zbavili), Hanička mi do detailu odvyprávěla celý školní den a kde všude mají desinfekce a Olinka byla cestou ze školky jak vyměněná - nadšeně poskakovala a hodinu nezavřela pusu, o tom, co bylo ve školce (až v tuhle chvíli mi došlo, že karanténu sice zvládala dobře, ale absencí vrstevníků trpěla asi nejvíc). Mám jasno - myslím, že jim v institucích stále hrozí tak maximálně vši, ale když vidím tu změnu a uvolnění, tak by mi připadalo přiměřené snad i riziko dýmějového moru. Jenom mně pořád nedochází, že sotva nastoupili, už budou zas prázdniny. Ale na "normální" září se těší všichni - rodiče, děti i učitelé.

No a já naskočila zpět do života. Snad až příliš rychle. Takže nakonec se žádná velká katarze nekoná, ale bez následků to také úplně není. Pořád se z toho všeho trochu rovnám a asi k drobným posunům v mé extrovertní duši přeci jen došlo.

A protože keců, co všechno se mělo udělat jinak, mají všichni vždycky dost, tak jsem ještě před otevřením školy poslala dopis panu řediteli. Ve školce jsem za karanténní tipy a úkoly pro školče poděkovala osobně.
18.6.2020 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 21.6.2020. Počet zobrazení: 58

Komentáře