Ubytovaní jsme byli v okrajové části Reriku. Do centra sice relativně daleko, ale na nejbližší pláž 5 minut jízdy na kole od domu. A tam každý večer západ slunce. Potěšilo mě, že děti skoro denně po jakémkoliv programu byly ochotny ještě sednout na kolo a doprovodit mě na západ slunce. Ve čtvrt na devět se začli lidi scházet jak do kina, na pláži narváno a každý den byl západ trochu jiný. Jednou moře hrálo tak měkkými barvami, až měl člověk měl pocit, že namalovat to jako Monet by byla brnkačka. Jindy slunce zapadalo na dramatické obloze s mraky a nad rozbouřeným mořem a až poslední večer jsme viděli západ slunce jak z kýčovité pohlednice.
Ve středu jsme se dobalili, zastavili jsme se na poslední zmrzlině, naposled jsme se nadechli slaného vzduchu a ahoj moře.
