A je to tu. Vstoupili jsme do nové éry. Éry svačin, domácích úkolů a třídních schůzek.
Je čtvrtého září 2017 a Tonda jde poprvé do školy. Do naší místní školy tady na kopci. Po pěti letech nekonečných rekonstrukcí a slibů, že v září..., v lednu..., v září... už to ale fakt bude hotové, se stal zázrak a naše místní malá, ale zbrusu nová škola byla slavnostně otevřena za přítomnosti všech hlav pomazaných. Do třídy s ním chodí i Adam a Páťa ze školky, co bydlej hned naproti přes ulici a do školy to kluci mají asi 10 min pěšky nebo 5 minut autobusem. Paní učitelka je mladá a zatím se jeví příčetná, jako dárek děti dostaly reflexní batůžky, malé auto z lega a vystřihovací model KLOUBOVÉHO autobusu. Takže Tonda byl v extázi, ale co si povídali s paní učitelkou tu půl hodinu, co nás poslala vyřídit si družinu a obědy, to nevěděl. Paní v družině je zatím spíš nemastná, neslaná, ale k velkým interakcím dosud nedošlo, tak se snažím ještě nesoudit. Školní jídelnu si Tonda vyloženě pochvaluje: "mami, já v tý škole snad začnu jíst VŠECHNY polívky!" Doprovozeno rozhozením rukou a teatrálním údivem nad možností, že by polévky byly k jídlu.
První týden jsme zvládli. Tonda se pomalu rozkoukává a s každým dnem je znát, že si školní režim sedá. Postupně najíždějí na rozvrh a čím více už opravdu pracují, tím je také Tonda sdílnější. No, uvidíme. Nervozita ze mě ještě úplně neopadla, ale lepší se to. Hanička je ve školce sice za mazáka a předškoláka, ale sama bez bratra je k mému překvapení prý trošku stýskavá. Tak snad s růžovou plyšovou kočkou Stejskalovou, kterou si nosí s sebou, to časem zvládne. A Olinka zas dopoledne velmi postrádá sourozence. Ráno odvedeme Haničku do školky, pak sjedeme většinou ještě na nákup, doma pofackujeme ranní výbuch a v deset máme hotovo. A od té desáté se Olinka ptá, jestli už půjdeme pro Tondu a Haničku.
Tak si tu přemýšlím o novém nastavení. Tonda se sice ze dne na den nezměnil, ale mně připadá najednou nějaký větší. A napadá mě, že už by se mohl pomalu osamostatňovat. Ranní cestu do školy by mohl zvládnout za předpokladu, že nastoupí spolu spolu s tatínkem a Haničkou do autobusu a jen pojede o dvě stanice dál, tedy nehrozí, že se někde cestou zapomene a přijde pozdě. Ze školy domů už taky trefí a to už se s klukama trochu zapomenout nebo stavit na hřišti můžou. Olince pomalu ruším odpolední spaní. Spí ochotně a ráda, což o to, ale pak ty večery... Tak si usnadňuju život a Olča po obědě nespí. Třetí den už je ovšem většinou značně jetá a usíná ve stoje, u svačiny na stole, u hraní... Takže tak dvakrát do týdne by to ještě chtělo. Zatímco Tonda netouží po kroužcích žádných, což mu v první třídě ráda dopřeju, Hanička touží po dvou kroužcích z loňska, jeden ve Squashparku a jeden ve školce. Tím se nám pro Olinku rýsují dvě spací odpoledne - Hanička ve školce, Olinka doma, Tonda v družině, a zbytek týdne asi "po o". Když Olinka po obědě nespí a od té doby, co pochopila, že s matkou je nuda, jsem vlasntně ráda, když je mám doma všechny tři. Aspoň ze začátku. Tak uvidíme, jak si to sedne. Září bude zkušební měsíc.
10.9.2017 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 10.9.2017. Počet zobrazení: 1241
