Letos na jaře jsem nějaká urvaná. Hodně urvaná. Přičítám to kombinaci nervů z přípravy tábora a prvním měsícům v práci. Sice jen tři dny v týdnu, ale i to stačí na naprosto nečekané zhuštění veškerého provozu. A tak permanentně třeštím a bzikám.
Ve středu před Velikonocemi se nám vrátil první světoběžník Tonda ze školy v přírodě. Přijel nadšený, spokojený a v mých očích náhle velký kluk. K večeři měl objednané palačinky, večer jsme si dali domácí kino. A ve čtvrtek prázdniny. Ááááách. Po loňské dobré zkušenosti jsem o nějakém velkolepém programu uvažovala jen chviličku. Potřebujeme spíš zabrzdit. A tak jsme zůstali doma, já donekonečna prala a likvidovala ještě pozůstatky školy v přírodě a děti se poflakovaly po bytě. Již tradičně zdobíme perníčky, na mazanec jsem se po zralé úvaze vykašlala a dost se mi ulevilo. Zelený oběd jsem vyřešila nakládanými okurkami k šunkoflekům. Když začala být situace třaskavá, vzala jsem si knížku a vyrazili jsme tradičně do lesa: přes nanuka u Vietnamců, na vyhlídku, nahoru na pole a kolem dračí skály a školky zpět domů. Úspěšně jsme zabili odpoledne a já mohla večer odskotačit do hospody, kterou jsem už tolik potřebovala. A protože na jarní a podzimní akce se balí strašně snadno, počkalo balení do zítřka.
7.5.2019 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 8.5.2019. Počet zobrazení: 845
