Velikonoce začínají v pátek, už ve čtvrtek mají ale děti prázdniny. Mám to ráda. Jeden den si odpočinem od vstávání, svačin, režimu a na akci odjíždíme už odpočatí. Ale zas ten jeden volný den navíc na mě klade další organizační nároky. Protože doma bychom se, jak známo, sežrali. A v hlavě mi to zas jede. Něco podniknout. Vyrazíme hned ráno dopoledne, oběd si nachystám večer předem, abychom přišli k hotovýmu, ať nemusíme spěchat. Odpoledne bychom mohli začít trochu balit, jo, ještě ty perníčky nazdobit, a ten mazanec kdybychom stihli, že bychom sjeli dolů pro holiny... A hlava jede...
A ráno se probudíme a mně se tak strašně nic nechce. Když teda konečně nemusíme vstávat a honit hodiny. A tak jsem se po snídani ještě v noční košili schovala do ložnice a prokrastinovala u Twitteru. Olinka už byla oblečená a na ostatní kašlu. A najednou se otevřely dveře a v nich oblečené děti a jestli můžou jít ven. A hele, funguje to! Nestarat se. Aspoň občas. Dooblíknu i Olinku, děti si berou cinkající reklamní panenku od Dobré vody a jdou si na zahradu hrát na babičku a dědu. Trochu jsem se v tý košili zastyděla a aspoň jsem za ně tu myčku vyklidila.
Sice mám na Velikonoční akci nachystanou červenou masovou omáčku na těstoviny, kterou jsem hodlala spláchnout i dnešní oběd, ale Hanička neustále vymýšlí, jak to teda uděláme s tím Zeleným čtvrtkem. Tak jsem nakonec spáchala ještě koprovku. Perníčky jsem začala průběžně zdobit u vaření. K mému překvapení zdobení zcela převzaly děti - překvapení jednak že ty pitomé Oetker tubičky s chemickým pestrobarevným fujtajblem už umáčknou bez asistence a že to dokonce baví i Tondu. Perníčky mám letos skoro bez práce. Výrazněji jsem asistovala jen u výroby těsta, rozvalování a u obsluhy trouby. Jinak už to děti zvládají samy. V tom množství, které na mě k nazdobení vyšlo, mě to dokonce bavilo.
Po obědě odpočinek, holky si hrajou, že jdou na výlet, Tonda na tabletu sjíždí videa z autobusových garáží, sepisuje nad mapou nové linky a buduje dopravní model. V půl čtvrté jsme se konečně vyprdelili ven. Koloběžky, odrážedlo a aspoň k nám do lesa. Ostatně jsme tam stejně dlouho nebyli. Přes trať, kolem nové výstavby na vyhlídku, k Dračí skále. Pak po asfaltce k altánu, přes přejezd na lesní hřiště a kolem Diany domů. Nakonec celkem vydatná a moc pěkná procházka a v půl sedmý jsme doma.
Tak to přeci jen umím. Vypnout to a vykašlat se na všechno. A je to dobrý. Občas.
29.3.2018 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 29.3.2018. Počet zobrazení: 920
