Prázdniny
14.7.2015
Prodloužený víkend jsme si ještě prodloužili a vyrazili k babičce a dědovi na chalupu na Kysuce. Vlak tradičně bez zádrhele, ovšem na přesun z nádraží na chalupu jsme tentokrát potřebovali dvě auta. Druhého řidiče a doprovod nám dělal Míšův synovec Lukáš, který se také ukázal být pro mě až neuvěřitelně talentovaným a ochotným babysitterem. Cestou jsme se ještě zastavili v F-M, aby si teta mohla pochovat miminko. Na chalupě bylo tak o 3-4 stupně méně než v nížině, i tak jsme naměřili 32 stupňů. Počasí, v kterém jsem si i sama před sebou obhájila totální nicnedělání, takže děti celkem samostatně a bez incidentů blbly na houpačkách, vařily na písku a cachtaly se v bazénku, babička vařila, pekla a starala se, Olču jsme uložili do obrovské staré Liberty a zaparkovaly ji pod jabloní. A já jsem tři dny proseděla tamtéž, jedla meloun a po letech zase přečetla knihu. Přes poledne jsme se schovávali v chalupě, Olinka většinou celé odpoledne spokojeně prospala v hicu podkroví a samozřejmě nechyběly ani buřty na ohni. Všechny děti naprosto s přehledem zvládly obě cesty, tu zpáteční jsme měli "zpestřenou" téměř nefunkční klimatizací. Když jsme s hodinovým zpožděním vystupovali v Praze, večerních 28 stupňů nám připadalo nesmírně osvěžujících. Ale za způsobené příkoří jsme alespoň dostali zpět plné jízdné.
V Praze jsme se otočili tak akorát na vyprání a já s dětmi jsme zase odfrčely na Kokořínsko, kde jsme strávili příjemných pět dnů s podobně postiženými ženami. V pátek nás přijeli vysvobodit tatínkové. Děti jsme nešetřily, a tak jsme zvládli několik výletů, ve zbylém čase děti řádily na místním hřišti nebo na trampolíně na zahradě objektu. My jsme je s kávou nebo pivem sledovali z povzdálí. Celkem 6 matek, 1 otec, 1 babička, 16 dětí a šest kočárků.
V pátek nám déšť dost urychlil původně celodenní výlet na Vrátenskou horu. Nejhorší slejvák jsme s ostatními výletníky přečkali na schodišti rozhledny (plné bylo zhruba do třetiny výšky) a v doznívajícím dešti jsme seběhli do Nosálova. Celkem 5 km, dole jsme byli v jednu. Oběd ve Mšeně, návrat a odpolední káva a děti na trampolíně na zahradě.
V pátek jsme naplánovaly velký výlet na Kokokokořín, což děti nesmírně pobavilo. Serpentinami zavřené silnice do Kokořínského dolu, svačina U Grobiána, podél Pšovky pod Kokořín, chvilka na hřišti, potom výživný výšlap k hradu. Potom pod hradem k obědu borůvkové knedlíky, hřiště a po třetí se děti s univerzální babičkou Zdeňkou a jediným mužem ve výpravě popovezly autobusem, zatímco my ostatní jsme s kočáry s chutí běžely po svých. Než Zdeňka s Markem U Grobiána rozdali a rozbalili těch deset zmrzlin, byly jsme na místě. Pak už jen vyvléct děti po silnici z Kokořínského dolu zpátky nahoru a byli jsme doma. Celkem 7,5 km, z toho 1,5 se děti popovezly autobusem. Gang šlapal jak hodinky, děti ani nazakňouraly a večer mohl večírek začít už v půl deváté.
V sobotu jsme se vypravili na Pokličky a asi 2,5 km zase do hospody pod Kokořínem. A že jsme uznalé, za dosavadní výkony jsme děti i sebe odměnily jízdou takovými tím děsným silničním vláčkem. Obec Kokořín, zastávka na zmrzku a zpět, chlapi mezitím s kočárky doběhli k Pokličkám pro auta.
V neděli jsme se ještě zastavili v Sudoměři ve velmi příjemném železničním minimuzeu, kde jsme se dokonce svezli na drezíně, v nedalekém Skalsku jsme si dali oběd a rozpustili jsme formaci. Velmi povedené to bylo.
Prodloužený víkend jsme si ještě prodloužili a vyrazili k babičce a dědovi na chalupu na Kysuce. Vlak tradičně bez zádrhele, ovšem na přesun z nádraží na chalupu jsme tentokrát potřebovali dvě auta. Druhého řidiče a doprovod nám dělal Míšův synovec Lukáš, který se také ukázal být pro mě až neuvěřitelně talentovaným a ochotným babysitterem. Cestou jsme se ještě zastavili v F-M, aby si teta mohla pochovat miminko. Na chalupě bylo tak o 3-4 stupně méně než v nížině, i tak jsme naměřili 32 stupňů. Počasí, v kterém jsem si i sama před sebou obhájila totální nicnedělání, takže děti celkem samostatně a bez incidentů blbly na houpačkách, vařily na písku a cachtaly se v bazénku, babička vařila, pekla a starala se, Olču jsme uložili do obrovské staré Liberty a zaparkovaly ji pod jabloní. A já jsem tři dny proseděla tamtéž, jedla meloun a po letech zase přečetla knihu. Přes poledne jsme se schovávali v chalupě, Olinka většinou celé odpoledne spokojeně prospala v hicu podkroví a samozřejmě nechyběly ani buřty na ohni. Všechny děti naprosto s přehledem zvládly obě cesty, tu zpáteční jsme měli "zpestřenou" téměř nefunkční klimatizací. Když jsme s hodinovým zpožděním vystupovali v Praze, večerních 28 stupňů nám připadalo nesmírně osvěžujících. Ale za způsobené příkoří jsme alespoň dostali zpět plné jízdné.
V Praze jsme se otočili tak akorát na vyprání a já s dětmi jsme zase odfrčely na Kokořínsko, kde jsme strávili příjemných pět dnů s podobně postiženými ženami. V pátek nás přijeli vysvobodit tatínkové. Děti jsme nešetřily, a tak jsme zvládli několik výletů, ve zbylém čase děti řádily na místním hřišti nebo na trampolíně na zahradě objektu. My jsme je s kávou nebo pivem sledovali z povzdálí. Celkem 6 matek, 1 otec, 1 babička, 16 dětí a šest kočárků.
V pátek nám déšť dost urychlil původně celodenní výlet na Vrátenskou horu. Nejhorší slejvák jsme s ostatními výletníky přečkali na schodišti rozhledny (plné bylo zhruba do třetiny výšky) a v doznívajícím dešti jsme seběhli do Nosálova. Celkem 5 km, dole jsme byli v jednu. Oběd ve Mšeně, návrat a odpolední káva a děti na trampolíně na zahradě.
V pátek jsme naplánovaly velký výlet na Kokokokořín, což děti nesmírně pobavilo. Serpentinami zavřené silnice do Kokořínského dolu, svačina U Grobiána, podél Pšovky pod Kokořín, chvilka na hřišti, potom výživný výšlap k hradu. Potom pod hradem k obědu borůvkové knedlíky, hřiště a po třetí se děti s univerzální babičkou Zdeňkou a jediným mužem ve výpravě popovezly autobusem, zatímco my ostatní jsme s kočáry s chutí běžely po svých. Než Zdeňka s Markem U Grobiána rozdali a rozbalili těch deset zmrzlin, byly jsme na místě. Pak už jen vyvléct děti po silnici z Kokořínského dolu zpátky nahoru a byli jsme doma. Celkem 7,5 km, z toho 1,5 se děti popovezly autobusem. Gang šlapal jak hodinky, děti ani nazakňouraly a večer mohl večírek začít už v půl deváté.
V sobotu jsme se vypravili na Pokličky a asi 2,5 km zase do hospody pod Kokořínem. A že jsme uznalé, za dosavadní výkony jsme děti i sebe odměnily jízdou takovými tím děsným silničním vláčkem. Obec Kokořín, zastávka na zmrzku a zpět, chlapi mezitím s kočárky doběhli k Pokličkám pro auta.
V neděli jsme se ještě zastavili v Sudoměři ve velmi příjemném železničním minimuzeu, kde jsme se dokonce svezli na drezíně, v nedalekém Skalsku jsme si dali oběd a rozpustili jsme formaci. Velmi povedené to bylo.
14.7.2015 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 15.7.2015. Počet zobrazení: 1506
